Chamonix 2021

Chamonix 2021

Tak jsme zase vyrazili do Chamu. Covid nekovid. Zuzka kompletně proočkovaná, já obě žihadla, v kapse PCR test a frčíme napříč Evropou. Tentokrát přes Rakousy, okolo Lichtenštějnska do Švajcu a Francie. Noc kdesi na parkovišti na Grinsem. Cestou průzkum vodopádu Pissevache a malé lezecké oblasti Dorénaz u Martigny, pár serpentýn a už jsme na základně v kempu v Montrocu nad Argentiére.

Postupně se tu sejdeme s ostaníma rodinkama – Valoušci, Medkovi. V sobotu má pršet, tak jedem skalkařit do Gaillands. Pěkné ukloněné cesty pro děti i nás soft-movery. Většína z nich obsazených. Je neděle a tak je tu fest plno. Rychle vyběhnem dvě cesty a začíná pršet. Jo déšť nás bude provázet ještě nějakou dobu. O tom však později. Prcháme tedy na bazén ať máme tu vodu trochu pod kontrolou. Předpověď na pondělí slibuje plech, slunko 11h. Jasný vrcholový den.

Aiguille du Tour

Ráno dychtiví tatínci vstávají ve 2AM. Plán je vyběhnout z parkoviště v Tour (1500m) na chatu Albert I. (2702m) a přes hřeben Table na Aiguille du Tour (3540m). No, všecko klape, jen těch hvězd je nějak pomálu. Na chatě kolem půl šesté, začíná se rozednívat. Už vidíme náš hřeben i s položeným skaliskem ve tvaru stolu, který mu dal jméno. Rubem k němu. Při navazování na ledovci se borci chechtají, po chvíli z nich vypadne proč – mám jaksi naruby sedák – pozůstatek návštěvy toalety na chatě. Nu což, asi znamení. Postupně se zařazujem do vláčku stoupajícího normálkou.

Postupně slunko kamsi mizí a vstupujem do říše bílé tmy. „Bílá, bílá, bílá, komu by se nelíbila …“ Pomocí GPS a krátkých chvil bez mlhy vstupujem do kuloáru Table až k nástupu na hřeben. Je hnusně. Skály pokryté tajícím sněhem a ledem. Nic nedrží. Je třeba se probít krátkým komínkem na skalní polici a jí na hřeben. Když už se chystáme do něj vlézt, prohučí jim lavinka. Ne prachová, co odpružíš, ale taková ta mokrá, co tě sveze s sebou dolů. Nebudem pokoušet, vracíme se na normálku 🙁 Do sedla Col Supériere du Tour jdem v mlze a s větrem v zádech, v sedle fest fučí, ale na druhé straně je to lepší. Po stopách předchůdců a podle tracklogu postupně dojdem až k odtrhovce a pod skály. Potkáváme posledních pár guidů s klienty. Tas fučí, padá mlha a vidět je na cca 50m. Různě se motáme kolem hřebenu. Nejprve zleva až na věžičku, pak traverz doprava na žebro spadajcí k ledovci Trient. Lano by se hodilo, ale máme ho v batohu. Na posněžené skále se přijišťujeme cepínem a nadáváme na počasí 🙂 Nahoře nás vítá vrcholový klacek a pořádný fučák. Mizíme. máme to nějaké 2 výškové km zpět do kempu. No paráda.

Ženy a děti

Zbytek rodiny se vypravil přes Col du Balme do Vallorcine. Děcka využila lanovky, zatímco Zuzka s Luckou je doběhly. Sváča v hospůdce Les Ecuries de Charamillon kochačka mrakama a pak už jen sestup do Valorcine. 

No ještě stihli rodiné lezení v Gaillands. Aby bylo o zábavu postaráno, ponechali robky děti hráti si na dráčky a bezstarostně prášily skálu. Děti mezitím zobaly akát. Byl z toho naštěstí jen bolebřich a duha zvracečička. Hovězího na houbách bylo škoda, no. 

Aj holky lezů

Nazítří vyráží Zuza s Barčou do růží. Oblast  Les Chéserys je 3/4h pěšky z kepu v Aržu. Pěkné ukloněné plotny, pevná skála, mírná klasa. Pár vícedélek prásknou – Voie Bleue 5c. Polezou ažiletku (Aiguillette d’Argentiere normálkou SW arete) a valí za námi do Chamu.

Tu my s děckama řádíme v lanáči Accro’park v Les Gaillands . Vetšina testuje nízký okruh pro nejmenší. Kryštof se výškou kvalifikuje na střední okruh pro junáky. Počáteční nadšení brzdí několik tyrolských traverzů. Trocha breku, uklidňování, přemlouvání a už přichází guide se žebříkem. V poslední chvíli se Káčko odráží a jede se dál. Je to borec. Překonat strach je mnohdy náročnější než tam jen neohroženě naběhnout a přefičet.

Finale Ligure

Jelikož předpověď pro nadcházející dny je veskrze špatná, volíme únik k moři. Za udržovací poplatek necháváme velké stany v kempu, vyplňujem covidové formuláře a skrz tunel Mont Blank drandíme na jih. Spánek na starém odpočívadle a ráno už koupačka v mořu. Pak nás čeká smaživé utrpení na pláži. Je nějakých 30°C ve stínu, no ten bohužel nemáme. Však jsme jeli do hor ne. No nezbývá než být furt ve vodě. Děcka řádí jak pominutá. Dospěláci volí různé formy obrany. Zuza plavčice poráží jednu kuželku za druhou a bedlivě sleduje vývoj situace ve vodě. Lucka řádí s dětma. Já plavu okolo bójí, no a Honzin studuje Montanu a myšlenkami je kdesi v kopcích.

Odpoledně se podél pláží sunem na zmrzku do města. To je fajn. Jsou trochu vlny, děcka řádí jak pominutá.

Konečně je tu večer, přesun do kempu Cucco. Rychle stavíme stan, nakrmíme děcka a po 8pm jdem se Zuzou vylézt pár cest. Zabloudili jsme do úzké soutěsky sektoru Il Canyon. Docela hezké cesty lezem – La Dona Vera, , Jamin-a, v kaňonu je chládek i takto v létě. Jen jaksi tma 🙂

Ráno před další koupačkou lezem místní klasiku – vícedélka La Pulce. První délka výživně podél spáry. Je nějaká dlouhá, na konci to jaksi ztěžklo a jištění ubylo. Jak se úkáže, u křoví jsem měl uhnout doprava. No co už. Zuza to napraví. Krátký traverz a jsme zpět v cestě, pěkné lezení, už ukloněné. Poslední délka začíná převískem co se dá hezky odšlapat a už jsme hore. Boty jsme nebrali s tím že cestou slaníme. Končí však u stromu, poslední délky byly mezi keři tak raději volíme sestup pěšo. Mistr orientace najde směr, párkrát zabloudí a už slízáme do našeho známého kaňonu.

Jdem hledat Valoušky s děckama. A našli jsme je pod převisy v sektoru Anfiteatro. Honzin tu práská nějaké 7áčka. A tak ja vlezu do Anche Gli Angeli – uklouzaná bestie za 6a+. Při cvakání 4 presa mi to ujede, Zuza si instinktivně sedá ať trochu vyrovná ten náš 40kg rozdíl. Jelikož však měl jsem nabráno dorazí na zem dřív než lano zabere. Je z toho naražená kostrč a helma. Dobře, že ji měla. Není tomu tak vždy. Neměla-li by, nejspíš by ji ten kámen co o něj práskla hlavou lebzňu napraskl, pak by mě pustila a už bychom se tam váleli v tratolišti. Avšak, dobře vše dopadlo a my mohli k moři a na večer zpět do Chamu.

Musíme zajet na chatu

Ráno balíme a pěkně pěšo přes vyhořelou lanovku míříme na chatu Argentiere. Dole v Aržu kupujem vložku do spacáku – covidové to opatření. Taky zjišťuju, že nemám Goráčovku. Jít pro ni zpět není čas musíme hore, z Arža v 1250m musíme připsat 1500m výšky a nějakých 15km, natěžko celkem štreka. Tož to pujdě bez ní. Však mam péřovku 🙂

Jsme zdechlí, tak místo přes žebříky prostupujem labyrintem trhlin na ledovci. Trvalo to tak nastejno. No ještě přes placatý ledovac Argentiere a už jsme na chatě. A celé údolí jak na dlani – Mont Dolet, Auiguille de Triolet, Les Courtes, Les Droites

Na ráno jsme vybrali tůrku pres zaječí uši na Aiguille du Génépi (Argentière) : Rabouin Ridge. Pěkná hřebenovka. Většinou v pohorkách. Na začátku obligátní výstup do uší zajíce. Pak ostrý vhloubení, ostrý hřebínek ala Žabí koň a lehce nahoru. Asi pěkné i na jaro – spojit se skialpama jak tuto ti.

Ze sedla pak začíná výstup na vrchol Argentiere přes Jardin Ridge. To už je přísnější. Třeba jindy. Zejména ve spojení s Diedre Central.

Na chatě už jen zevlíme, pišingr, pivečko, kochačka. Na jednodélky u chaty už není morál. Jdem aspoň brzo spát ať můžem dát pokus na Tour Noir od severu přes kuloár Superior na jih.  

Tour Noir

Vstáváme ve 2. Venku bouřka, chcanec, sajgon, jdem spát. Další pokus v 5 už vychází, no na traverz už to nebude. Jdeme normálkou přes ledovec Tour Noir, nedbaje varování chataře, že závěrečná skála je „piece of shit“.Dupačka po ledovci, dramatické oblézání trhliny v horní části. Nahoře už sněhu nad kolena. Krusta, co se po došlápnutí proboří. Střídáme se a už jsme v sedýlku Passage d’Argentière. Odtud po hřebínku pod vrcholovou hlavu. Tu nás čeká traverz doprava po římsách. Bylo třeba traverzovat pocukrované kameňe naskládané na sobě dost nestabilně. Piece of shit nás zastavil. Nebylo za co zajistit. Otcové od rodin, víme?

Tak aspoň kochačka parádními výhledy na všecky strany a procházka bezmála 2.5km dolů do Arža.

Montenvers

Další den odpočinek. Holky jdou zas do Růží a my s děckama vláčkem na Montenvers. Tady krátký výlet na vyhlídku. Obdivujem jehlu Republiky, Šamonice pod námi, Petit Dru. Hezké místo. Koulovačka, Plazení do skalních puklin a na závěr lanovka dolů k ledovcové jeskyni. Na Republiku se třebas někdy podíváme, máme zálusk, je na seznamu.

Spodní stanice lanovky už je pěkně vysoko nad ní. Dolů vede bezpočet schodů- Každým rokem se sestup k ledovci prodlužuju. Cedulky podél schodů hezky ukazují, že se nejspíš Země otepluje. Co už.

Simplon Pass

Jelikož předpověď je opět špatná. Balíme na dobro a přes Švajc se přesunujem do Arca, kde má být jakžtakž slušně, Simplon Pass se ukázal býti velice zajímavým, nejspíš ještě přijedem. Mají tu vorla, prastarý hospic, koupací studené jezero a když se mraky zvednou tak i moc hezké kopce okolo. Ideální na skialpy.

Cestou do Talošky fest prší, párkrát musíme zastavit sic není nic vidět. Tolik vodopádů jsme snad ještě neviděli. Voda padá z každé úžlabiny. A je jí fakt hodně.

Arco

V Arcu se utáboříme v kempu Zoo. Mají tu bazén, horké kádě, saunu, boulderovku a lezeckou klettergarden hned nad kempem. Ideál pro děcka. To chceš!

Ráno tu a tam poprchává tak zkoušíme najít nějakou ferátku pro děcka. Rodinná ferrata Coldori je přímo nad kempe, ale, po včerejších bouřích tam jsou nějaké sesuvy a tak je zavřená. Volba tedy padla na Corne de Bes. Z vrcholu Corna Piana slibují krásné výhledy na Lago di Garda. Avšak, jak dorazíme, všude mlha. V půlce krátké zajištěné cesty začíná pršet. V bláhovém přesvědčení, že jde jen o přeháňku se skryjem pod převískem. Nakonec i tam po 15m začíná stékat voda. Tak prcháme v dešti krup zpět k autům. Tak toto nevyšlo. Zpět do kempu, kde odpoledne bouřka odešla a je krásně. 

A jelikož jsme v itálii tak naše kroky vedou do města, na tu báječnou zmrzku a espresso. No a taky koupit Zuze sedák neboť ze svého neustále vypadává, vyžle hubená. Další den už nás na  Colodri pustí. Děcka statečně stoupají. Stejně tak i teplota. Takže na vrchol, na zmrzku a do bazénu. A večer krátký lezenice za kempem.

Zbývá už jen vylézt něco pořádného. Honzin se Zuzkou se teda pouštějí do místní klasiky Via Renata Rossi. Za VI+, částečně po vlastním. Já se jdu proběhnout okolo řeky a z opačného břehu pozoruju jak vzlínají nahoru. Pěkně jim to jde. Lezení poctivé. Zuza parkrát sedá. O to větší radost je na vrcholu.

Tak, a odjezd se blíží. Ještě je třeba prohlédnout si nějaké komíny.

Tre Cime di Lavaredo

Někdy po obědě přijíždíme na téměř plné parkoviště u Rifugio Auronzo. Po turistické dálnici jdeme prozkoumat tunely vykutané v okolních skalách za I. světové války. Teď jimi vede ferrata Passportensteig na Paternkofel. Nakukujem do prvjí jeskyňky. To půjde. Někdy příště však. Dost fučí, mraky se honí a holky jdou ze sedla zpět k autu. My s Kryštůfem okroužíme Čimy pod jejich famózníma severníma stěnama. 

Hezký výlet a konec dovolené. Nakonec spíše roadtripu 🙂

Fotogalerie

Mapa

Napsat komentář