Utah & Arizona po práci
Jaro je příznivá doba pro arizonské a jutažské výlety a tak jsme si zorganizovali služebku do Phoenixu. Sic měl hlavním cílem výletu být výstup na Castleton tower, scénickou věž blízko Moabu v Utahu, vypadala naše bagáž na služební cestu lehce abnormálně – tři košile, smradlavé pohodlné lezky, dvojčata a tři sady frendů včetně jističe širočin – pětkového Camelota.Po několikerém přistání, jež nám zpříjemnil tu blesk uhodivší do levého motoru tu stísněnost sedadel ekonomické třídy jsme před půlnocí dorazili na hotel. Kvitovali jsme informaci, že pokoj, co máme řádně rezervovaný bude bohužel k dispozici až zítra – však tu o víkendu nebudem – a místo spánku vyrazili 600mil na sever do národního parku Zion se trochu rozchodit a obhlídnout klasické cesty jako Moonlight buttress 5.12d/5.9C1), které třebas někdy pustí. V rámci zvýšení fyzické kondice a skoncování s jet-legem jsme vyběhli na vyhlídku Angels Landing, bezmála 500m vysoké skalisko hrubě se vmezeřující do hlubokého údolí Zionu. Výhled z vrcholku byl umocněn kytarovou exhibicí místního borce neváhajícího vzít s sebou malou rozkládací Taylorku i s kombíčkem.
Vypili jsme pivo a před obědem jsme byli nevybouření dole u auta. Nezbylo než ještě obhlédnout Observation point čnící vysoko nad údolím. Další den nás čekaly Hoodoos v Bryce kaňonu a spřádání myšlenek na pouštní spáry. Pro nás, plezír kletterery, to znamenalo každý večer pracovního tydne trávit na stěně broušením spár v místní gymu (s navijákem tam mohl člověk běhat bez zbytečných prostojů nahoru a dolů do skonání). Nicméně bylo třeba ješte poladit morál.
Cochise Stronghold
To jsme provedli o víkendu v Dragoon mountains – West Cochise Stronghold jihozápadně od Tucsonu (AZ). Tohle skalní město sloužilo Apačům kmene Cochise (čti kočíz) jako pevnost a základna k loupeživým výpadům do nedalekého Mexika. Ze skal stále dýchá nostalgický duch starého západu. Ne tak z Tumbstone, pistolnického městečka nedaleko, kde se dá tak akorát solidně najíst a trochu zkorigovat své zidealizované prazážitky z westernů.
Klasicky nám v neznámém terénu zabralo nejvíce času hledání naší věže Whale dome a nástupu do vyhlídnuté cesty Moby Dick (5délek, 5.8) ač se tento z parkoviště jevil jednoznačně. Cesta pěkná, po pár ladících krocích v první délce vybíhačka po vystouplých strukturách chickenheads (je to opravdu jako šlapat kuřátkům po krku). Z cesty bylo asi nejdivočejší převislé slanění. Na místních pláních dost fouká a přesně podle Bernoulliho je to ve zúžení mezi věžemi ještě horší. Variantu se slaněním s lanem na zádech jsme pošetile zavrhli a tak Pavel 20minut v prusících získával naše lano zpět aby mohl dokončit slanění.
Nad ránem vyrážíme přes pláně kolem torza vyschlé krávy k 400m vysoké dominantě oblasti – Sheepshead. Trochu jsme podcenili přípravu a tak po pár hodinách bloudění nalézáme začátek naší cesty Mystery of desert (5délek, 5.9) na Muttonhead. Onen prominentní dihedral z průvodce vypadal dole nějak moc prominentně, nakonec ale pustil zprava, což je jistě správně. Cesta byla parádní a skýtala vše, co jsme mohli potřebovat na Castletonu. Kouty, rajbáky, žábovice, sokolíky, širočinu i převísek a ladičky po lištách ve variantním závěru za 5.10a. Styl místních cest byl sympatický – pokud jde založit či omotat netřeba fixního jištění, jináč je zejména v plotnách tu a tam nýt. Podobně to bylo v Josáčích a i jinde v Americe. Celá oblast Cochise stronghold je, zdá se, nedoceněná možná kvůli své odlehlosti, možná kvůli tomu, že jede-li někdo do USA tak už skončí v Yosemitech, Squamishi, etc. Nicméně zejména na zimu místní 400m katedrály z perfektní prsty drásající žuly stojí za návštěvu.
Moab
Potrénovali jsme tedy a plni odhodlání vyrazili další víkend z Phoenixu do 450 mil vzdáleného Moabu v Utahu na Castleton. Pod věží je tábořiště (prej primitive campground) bez vody zato se suchým záchodem, kde po půlnoci rozkládáme své karimatky snažíc se neušlapat lidi co už spí. Castleton Valley je dost populární a jaro je jako roční doba ideální. Věž solitérně stojí na vrcholu kužele jakoby se loudala za zbytkem společnosti na faře (věže The Rectory – Priest and Nuns). Koeficient krásy je hodně vysoko (přísně symetrická samostatně stojící kolmá věž, zdaleka viditelná) a tak se zatoulala i na 50 classic climbs of North America. Klasická cesta nahoru je Kor-Inglass route, podle reportů s OW délkou za 5.9 a pískovcem pokrytým calcitovou vrstvou klouzající jak stupy na Hřebenáči. Volíme tedy North Chimney. Na nástupu jsme druzí, tentokrát bez tápání. Následujem partu holek z Colorada. První délka 40m délka je pěkná kolmá až převislá dvojspára prý jedna z nejhezčích v poušti. Jištění jde založit spousta, jen je ho tam potřeba vytáhnout a naštelovat, což ale ubere sil. Trénink v gymu se dost hodil. Druhá délka je klíčová, širočina jištěná 5kou camelotem pokračující převislými spárami kdesi hluboko v nitru komína. Naštěstí to šlo odšlapat a zmírnit gravitaci. Poslední dvě délky jsme spojili, žábovice na odlezu od štandu a pak systém rozporových komínků napojující se do cesty Kor-Inglas s 10m záverečnou stěnkou. Nahoře bylo větrno a úplný babinec, zřejmě tu lezou jen holky (chicks climbing je tu populární). Slaňujem cestou North face natřikrát. Je větrno, takže už s lanem na zádech. Stejně se ale při stahování zamotalo za asi jediný odštěp Severní cesty, která je jinak za 5.11b a moc výstupků nenabízí. Počasí se kazí tak to rychle dokončíme a po chvíli otvíráme první Torpeda IPA od Sierry.
Předpověd je špatná tak další lezecké plány rušíme (Indian Creek, Fisher towers) a jedem na kola. V plánu je single track The Whole Enchilada. Celopéra za $60 na den, bus nahoru dalších $25. Trochu nám nasněžilo, ale jinak se kola vyvedla parádně, i když díky tomu bílému svinstvu jsme jeli jen půlku z jinak 27mil dlouhého single-tracku. Pro mě to byla nová zkušenost s celoodpruženým kolem, chvilku jsem si zvykal, první drop jsem šel po hlavě, ale pak jsem pochopil – je třeba jet rychleji. Plynulé (flowy) úseky v nízkém lesíku střídaly technické pasáže s kamenými stupni, ze kterých se tak dobře hopsalo. Jeli jsme po hraně kaňonu Castleton valley s vyhlídkou na naši věž. Terén byl místy pohodový, místy exponovaný (Deadly cliffs) ale pořád neuvěřitelně zábavný. Těch cca 17mil z kopce dolů jsme měli za dopoledne za sebou a po krátkém občerstvení u Poisson Spider jsme si vyšlápli na Sandy dunes 200m nad městem. Zřejmě jako jediní exoti jsme jeli na kole nahoru. Sandy dunes jsou zkamenělé duny na nich kdysi dávno místňáci barvou vyznačili první trail Slick Rock – tenkrát hlavně pro crossky. Teď tu převažují cyklisté a užívají si krátkých strmých výjezdů a plynulách sjezdů v rudé krajině lemované bílými vrcholy La Sal mountain range.
Moab je určitě místo kam stojí za to zajet – parádní národní parky Arches a Canyon lands, rafting na Colorado river, nespočet single tracků pro kola, jeepy, motorky, koně, turisty i místa pro naturisty. Spousta levných kempů. A navíc, nějaké pouštní lezení se tu taky najde. Vyřádí se všichni – od inhalátorů adrenalinu, přes rodiny s dětmi až po aktivní a atraktivní důchodce.