Jugoslávie

Odjezd

Tak je to tady. Zuza otěhotněla tož se od lezení přesouváme ke klidnějším činnostem. Letošní dovolenku teda strávíme s Kamilem a Verčou v Jugoslávii. Plánů je spousta, realizace pochopitelně trochu skřípe. Tak se ukázalo už 15min po odjezdu. Blížíme se k Pohořelicím a tu bum prásk maličká rána, a volant Tragéda je najednou silně odporný, horečka stoupá, brzdy jakože brzdí ale je třeba se pořádně opřít o sedadlo. Ve vyšší rychlosti sjíždíme z dálnice a kouknem pod kapotu.

Prasklý klíňák, za Pohořelicema, může být i hůř

Tam kde normálně bývá klíňák je hovno. Kura, venku pětatřicet slunko praží naštěstí je u sjezdu reklama místní autodílný a tak se vydáváme s Kamilem do 2km vzdálených Bratčic. V servisu nám dnes bohužel nepomůžou sic klíňák nemají, nicméně nám aspoň najdou telefon na náš oblíbený autoservis. A tak ještě pár telefonátů, zmatků s operátorkama Generali a už nás veze odtahovka zpět do Brna. V Autostylu nám nabídnou vodu nahodí řemen a kolem páté dáváme druhý pokus o překročení hranice. Anabáze nás stála cca 5hodin času a pojišťovnu 4500,- za odtah.

Kanzianiberg

V plánu je zastavit se cestou na chorvatské pobřeží v Julkách a zdolat nejakou ferratu. Je teda třeba potrénovat. Místem našeho skotačení měl se stát Kanzianiberg u Faaker See. Ráno se budíme na parkovišti a pomalu se navlékáme do postrojů. Verča s nedůvěrou a obavami, Kamil s radostí a očekáváním a my s jakousi obezřetnou rutinou.

Na kopečku Kanzianiberg je malá lezecká oblast s cestami převážně vyšší obtížnosti ale také spousta ferrat nabízejících traverzy, žebře, kramle, klády, komíny a lanový most. Plazíme se tu do odpoledne a pak, s pocitem dobře vykonaného tréninku svlažíme se nadvakrát v čisťounkých vodách jezera Faak.

Prisojnik

Noc trávíme v sedle Wurzenpass na uzemí nikoho v lese na hranici mezi Rakouskem a Slovinskem a brzo ráno se plazíme do sedla Vršič (1611m). Odtud kousek pěšky na nástup do ferraty Oknem Prisojniku. Vše jde podle plánu, mraky se chvíli stahují pak roztahují, žádná zablokovaná fronta. My zatím pomalu vzlínáme místy po drátech, místy choďmo.

Modelky a ksicht ve skále, prej se tu stavil Pikaso

Okouknem kamenou tvář místní zaklet dívky, hravě překonáme nejtežší úsek asi v polovině cesty a už vidíme okno. Je obrovské a láká. Tož vzhůru doň. Svačina a jdeme na hřeben. Tady je expozice pořádná, na každou stranu 800m šluchta do údolí, jistící dráty a kramle už jen místy. Verča nakonec zůstává na jednom z předvrcholů a já, Zuza, Kleofáš a Kamil se objímáme na vrcholu Prisojniku (2547m). Dolů míříme zpětným trekováním až k Oknu a pak normálkou naokolo zpět na Vršič. Jakási únava je, ale mizí po ledov koupeli v jezerech v Pišnici. Spíme opět nadivoko v lesíku u vesničky Gorica.

Krvavec

Další den je zvolen odpočinkově, výstup na Krvavec (1853m). Od spodní stanice lanovky (690m) stoupáme jen se Zuzou zatímco Verča s Kamilem razí za kulturou obhlídnout okolní kostely. Jdeme po značce pod lanovkou. Pěšina je spíše využívána cyklisty a tak tuatam uskakujem projíždějícím bláznům. Je to fakt strmé, semtam přeskoky 5m širokých zoutěsek. Po počátečním rychlejším tempu raději zvolňujem a velmi velmi zvolna se plazíme k horní stanici lanovky. Zabere nám to bezmála 3hodiny. Výhledy se otvírají v podstatě až nahoře v lyžařském středisku a jsou parádní.

Středisko funguje v letním režimu mají tu bike park, tříkolky, dvojkolky, lezeckou stěnu, malý zhup a jakýsi frisbee-golf či jak nazvat činnost při které se trefuje talířem do tyčí opatřenými koši. My ale poslušně ťapkáme nahoru na Krvavec. Krávy, louky výhledy. Je vidět snad celé Slovinsko, hory na západě, pláně na jihu a kopce na východě. Fakt dobré místo pro rozhledy. Dolů sestupujem pomalu pocestě a Zuzu vysíláme lanovkou. Těhuli už to dnes stačilo a já ještě nevybouřen sbíhám těch 800m do údolí během 35minut. Jedem nakoupit do Ljublaně, jidlo, plyn, mapy. Zjišťujem počasí a prohlížíme centrum, je maličké ale příjemné, všude spousta kavárniček a Erasmus studentů. Spíme opět nadivoko na parkovišti u lanovky po Krvavcem.

Grintovec

Ráno přejezd k Domu v Kamnišské bystrici (602m) odkud úporně stoupáme na Cojzovu koču (1799m) v sedle Kokrsko. Jdem nalehko s trochou jídla a plánem na chatě přespat a další den vylézt na nejyšší horu Kamnišek Grintovec (2558m). Na chatě spočnem, zchladíme hrdel místním pivem a jdem se podívat na Kalškou Goru (2058m) hrdě se tyčící nad chatou. Počasí je parádní, azuro, prohlížíme celé Kamnišky a v naturistickém stylu se promenádujem po vrcholu.

Večer hrajem místní obdobu Una a pijem jednu vlašu vína za druhou. Teda až na Zuzu. Ráno se probouzíme do husté mlhy. Snáší se na mě sprška nadávek a výčitek že na vrchol Gritovce jsme měli jít včera, že dnes tam bude guvno vidět a podobné nesmysly. Dyť jsme na výletě vpravdě nihilistickém a to je pak správně že je vidět guvno. Nám se nakonec tuatam v ďuře mezi mrakama cosi ukáže a sic jsme zdechli vracet se stejnou cestou razíme okruhem přes Dolgi hřeben.

Je tu kus feraty, expozice milosrdně zakrytá mlhou a fukéř nepříjemný ale přesto si to užíváme. Úvazky už nemáme a i Verča zkušeně poskakuje mezi dráty. Sestup končí v sedýlku odkud se traverzuje krasov pole s mnoha závrty stále ukrývajicími zbytky sněhu. Pusté místo. Zastavujem v luxusním bivaku na svačinku a po pár posledních řetězech jsme na chatě.

Už jen posledních 1200m dolů nekonečné. Celkem dneska spadnem přes 2000m. Moc nás to nebaví ale i sestupy je třeba dokončit. Spíme v Kamniku v kempu zadarmo a další den jedem na jih.

Škocjanska jama

Zastavujem se u jeskyní Škocjan. Řeka Reka (jak nápadité pojmenování) se tu zanořuje do podzemí a tvoří parádní zastřešený kaňon. Obdivujem krápníky, velikost kaňonu, portály a řasy. Na konci prohlídkové trasy se dobrovoně vzdáváme možnosti vyvézt se ven výtahem a pěkně po svých ťapkáme zpět.

Cestou vidíme vodopády, propasti, kostelíček, muzeum a odpoledne unaveně sedáme do auta a po pár kilometrech zahýbáme na louku kde opět divoce spíme. Hlídá nás Vlado Koržič, který nám nedá dospat.

Piran

Konečně moře, Verča nás zlákala do Piranu, nejhezčího slovinského přímořského města. Trávíme tu celý den, plavem, plážíme, stavíme stavby z kamenů, čteme, pijem víno, jíme slanečky s olivama a skotačíme na kruzích.

Den uběhne jak voda a jsme v Chorvatsku. Obligátní odočka ze silnice na louku a pod rouškou tmy si to spíme. Začínají komáři. Pruda. Zato tu není Vlado.

Pula

Ráno Verča velí směr Pula. Prý junesko koloseum. Je tam ale jinak nás město moc nenadchlo, po zmrzlině míříme na Istrijské pláže u vísky Fažan.

Jsou tu ježci a voda plytká zakalená. Odpoledne mizíme. Valíme přes Rijeku po dálnici na jih. Únava nás skolí u Gospiče aopět divoce spíme na louce.

Šibenik

Šibenik se nám líbí procházíme městečko, popíjíme raní kávu a uchváceně pozorujem stropy místní UNESCO katedrály. Chvíli tu zůstanem, přesouváme se do nedalekho kempu v Brodarici. Konečně se trochu odpaří z našich zásob lihu.

UNESKO katedrála nás unesla hlavně svými vychytanými stropovými překlady

Plaveme si, tropíme hlouposti na molu, kráždíme koťata a místní drsnými pohledy (Čúráák) a pod rouškou tmy se vracíme do Šibeniku na rybkuňamku.

Nad ránem máme v hubě slano takže se jdem podívat na NP Krka. Místní vodopády jsou úžasné, voda příjemná a ty davy lidí skoro nevadí. Koupem se nakonec dvakrát, zkoumáme starodávnou vodní mechanizaci sloužící k zjemňování plátna, mletí kukuřice či místo kladiva a ani se nám odtud nechce. Ale musíme, víno volá.

Sladkovodní koupačka v Krčských vodopádech

Ráno vyrážíme směr Dubrovník.

Dubrovník

Cesta byla dlouhá zato horká, zejména potom, co zkončila dálnice. Zachránilo nás leda občerstvení u prodejců ovoce v deltě Neretvy a kopel v boseňském mořu. Odpoledne konečně dojíždíme do Srebrena, vísky 8km za Dubrovníkem a ubytováváme se v kempu.

Koupel, víno, skoky z ostrých skal, koupel, víno, víno a už jedem obhlédout večerní Dubrovník. Co je to za baráky? Hradby jak cyp, megakašna, mrtělidí, gigaceny ale je to pěkné. Kroužíme uličkami, posloucháme muziku maďarské lidušky a tak. Ráno si to jestě zopáknem za světla, vedro je úmorné naštěstí se tu dá hupsnout v moře.

Nu nic stačilo valíme na sever.

Primošten

Zalíbil se nám Primošten a tak míříme tímto směrem, nekolikrát zastavujem na mořskou koupel a navečer uz fotíme Primošten v zapadajícím slunci. Po dlouhé anabázi s hledáním místa na spaní.

Kdo mohl vědět že chorvati své mrtvé nezakopávají do země nýbrž celý hřbitov je na patro, přičemž to spodní tvoří hrobky. Raději si nepředstavujem co je v nich a po dobré pizze usínáme v kempu v Brodarici. Ráno se krátce vracíme do Primoštenu a koupem se co chvila v mořu.

A to je asi tak všecko.