Takaka
Městečko ve zlaté zátoce Golden Bay, odříznuté od pevniny kilometr vysokým kopcem Takaka hill působilo lehce ospale, všudepřítomné malůvky a tyčinkama vonící obchůdky a kavárničky dávali tušit, že se v oblasti usadilo mnoho volnomyšlenkářských umělců, hipíků a lezců. Potkali jsme se tu s kolegou z práce Pavlem a Ivou a vyrazili na průzkum místního lezeckého ráje Paynes Ford. Podél klikatící se říčky Takaka river se tyčily vápencové útesy, asi 50m vysoké, ukloněné, převislé, jen si vybrat.
Začínáme pokusně na Crees wall šestnástečkou(5b), půstí tak zvyšujem na 17(5c). Nad řekou tu mají nataženou lajnu, tož to by bylo abychom ji nezkusili. Natahujem jednu testovací na paloučku. Jednou sice při zatížení dvoumetrovým hovadem praská, ale nakonec po přeuzlování poslouží pro osvěžení techniky dobře. Je čas na ostrý pokus, přesunujem se nad vodu, krkolomě šplháme k místu kde je lajna uvázána. Je potvora přetočená a první metr připomíná spíše lano než popruh. První nesmělý krok, pád, výplaz z vody, dva nesmělé kroky, pád. Klíč je v odproštení se od výšky a vody pod sebou, vydržet i větší náklony, nebát se. Odprošťuju se, nebojím, strávím na lajně asi 15sekund během nichž urazím asi 5kroků. Následujé krkolomný držkopád. Ok, končíme pro dnešek, voda je studená.
V pondělí přijíždí Hakim, a ve svých trekových botách zaživších déle než roční cestování kolem světa, ho zaučujem do tajů lezení. Odvahu má chlapec, síly v pažích přehršel, jen ty boty ho často zradí. Přesto předvádí obdivuhodné výkony, po pár dnech se suveréně navazuje, slaňuje a s půjčenýma lezečkama pokoří i 18ku. Střídavě se přesunujem mezi Paynes fordem a Poharou, další lezecké oblasti situované přímo u oceánu se všemi atributy, spalujícím slunkem vynucenými poledními koupelemi a parádními výhledy ze skal. Postupně oblízáme s Hakimem, Pavlem a Ivou všechny dostupné lehčí cesty v obou oblastech a večer za mihotajícího se ohnědýmu vzpomínáme, co jsme nevylezli, pijem víno a tak. Nocujem na bezplatném tábořišti vybaveném řekou a toaletou. Zpočátku nás tu nocuje asi 6 aut, kolem velikonoc ale jejich inflace roste a celé tábořiště je napěchované campervany s všemožným osazenstvem, turisti, lezci, bubnující hipíky a španělští kytaristé. Na chvíli se tu zastavuje i část osazenstva farmy, otvíráme si lezeckou školku a vypouštíme na skálu i Pauline a Jeremyho. Všem se to líbí a to je fajn.
Po jejich odjezdu začínáme lezecky řádit, vyrážíme na delší a obtížnější vertikální dobrodružství. Líbí se nám 30m krásně vyrovnané cesty na Cathedral wall na Pohaře, berem to pěkně zprava doleva až se dostanem k nápadně novým nýtům značícím nově vytyčené cesty. Skála poněkud rozsypaná, obtížnost neznámá, převísky, lištičky, všecko je. Ajbaj by to bylo pěkné, by se to nesypalo jak šumák. Musím dávat pozor ať něco nezhodím. Šlapu jen na festovně vypadající stupy, no stejně mi nahoře zůstal v ruce šutrák velikosti dětské hlavičky. Víceméně nekontrolovaně ho spouštím dolů, zastaví se až v pangejtu. Nepěkná zkušenost, opatrně slaňuju a jedem jinam.
Po několika dnech na skále nám trochu nám lezecky otrnulo a pouštíme se do převislých cest, většinou začínají rajbákem čí lištičkami, končí převisem místy střechovitým. Při jednom takovém výletu jsem nadlezl poslední nýt u kruhu žádné rozumné madlo, ruce nateklé, neposlouchaly. V hlavě běží časomíra, cvaknu dřív odsedku nebo se ruka pustí? Pustila, frrr, a jsem o čtyři metry níž. Zuza mě naštěstí jistila přikurtovaná ke stromu, takže ani moc neplápolá. No nakonec to pustilo, stačilo trochu odpočinout.
Farewell spit
Protože nejen lezením živ je flákač, provedli jsme i sérii vlastivědných výletů kolem Golden bay. Vyrazili jsme s Hakime, Pauline a Neilem na písečný výběžek Farewell spit. Po cestě zastavujem v Collingwoodu v malé čokoládovně na parádní třešně v brandy a čokoládě, dortíček, povinně s příchutí rum & rozinky.
Farewell spit je asi 35km dlouhý, kolmo k
pevnině stále narůstající výběžek písku. Jdem po vnitřní pláži, vítr
fouká, písek lítá, ptáci všude. Přechod na vnější pláž je jak z jiného
světa. Stoupáme na duny, zprvu porostlé vegetací, travami posléze jen
podivnými písečnými útvary vymodelovanými větrem. Vítr žene písek do
oceánu, vlny bouří, krajina je jaksi zvláštně pustá. Až na nás, pět
argonautů, zápasím s divokými chaluhami, plazením se pokouším
přechytračit silný vítr, nakonec ale rezignovaně, zuby vrzaje, pokorně
tlapkám po větru. Naštěstí vane naším směrem.
Wharakiri beach
Jsme na Cape farewell, dáváme tedy farewell i Pauline s Neilem, jedou na JZ na jakýsi drumenbejs festival, my pokračujem na pláž Wharakiri obklopenou slepencovými skalisky provrtanými vodou do tvaru vítězných oblouků, obřích slonů, jak komu fantazie dovolí. Procházíme se po pláži, voda krásně studená, vlny nebezpečné zabalovací, smáčíme jen nožku. Prolézáme oblouky a tunely v nichž Goluboček zní tak libě.
Cestou zpět
se kolem vysokých skalisek protáhnem až k útesům, podívat se na
nevzhledný maják na Pillar Pointu.
Devils boots
Ha zase jsme na něco skočili, při návratu do Takaky jsme se nechali zlákat přírodní zajímavostí Ďáblovy boty, rozpadlé zbytky vápancového oblouku formovaly cosi jako boty. Ďábel, co je nosí je způsobně schovaný pod zemí a na povrch trčí jen jeho veliké boty. Skoro jako když hrajeme s Pepíkem na schovku.
Pupu springs
Kousek od našeho přechodného ubytoviště pod mostem přes Takaka river jsme se jali prozkoumat prameny Pupu. Voda v místních vápencových horách mizí v krasových útvarech dolů pod povrch aby se na něj zpět po létech dostala v obrovském množství právě v Pupu springs. V jednom místě prostě začíná pěkná řeka s průtokem kolem 10tis l/s. Tož také větší propadání/vyvěrání jak ho známe od nás z Krasu. Vodička čistá jak alabastr, kytky v ní rostou ale koupat se nesmí, pozor, chráněno, by se nezavleklo proklaté didymo, jakási nechutná vodní řasa, co smrdí a hnusně vypadá.
Kompletní fotogalerie
