Nahatch’s home

Zapatec Javascript Menu

 

Dolomiti 2006

 

Datum:

3.-9. 7. 2006

Účastníci:

Libor, Tomáš, Babka, Doktor, Roman, Jirka, Lenka

Slezené vrcholy a cesty:

Punta Penia (3343m) - Via Ferrata Cresta Ovest - obtížnost B/C

Mesola (2727m) - Via Ferrata delle Trincee - obtížnost C/D

Torre Toblin (2617m) - Sentiero delle Scallete - obtížnost C

 

Popisy ferrat jsou z webu: Dolomiti.org

 

Fotogalerie:

Taky bude

Vyúčtování:

Rozpis nákladů

 
Deník

Út 4.7.2006       Zpět

Po pozbírání všech účastníků a nutném nákupu proviantu jsme vyrazili zhruba v 21h od Carefouru. Po cestě jsme koupili žlutou vestu, povinnou součást vybavení pro jízdu v Rakousku (v Brně na benzínce za bratru 100,- v Mikulově už díky vyšší poptávce a zoufalosti zapomětlivých řidičů za 300,-). POslední dotankování v česku a bestarostná jízda po ose Brno-Mikulov-Wien-Graz-Klagenfurt-Villach-Finkenstein (cca 470km). Finkenstein je malá lezecká oblast 20km západně od Villachu. Je tam nekolik tréninkových kletrů a spousta odjištěných lezeckých cest. Dojeli jsme ve 4 ráno a zapíchli to přímo na parkovišti. Pěkný pohled na nás musel být.

Trasa Brno-Finkenstein

Cesta Brno-Finkenstein

St 5.7.2006       Zpět

Slezli jsme vsechny možné kletry v oblasti, zkusili slaňování a nakonec taky vylezli jednu pětkovou cestu. Odpoledne jsme zajeli k Faaker see na koupel a melounovou hostinu. Následoval přesun do Itálie, k Marmoladě. Finkenstein-Villach-Spittal-Lienz-Toblach-Cortina-Passo Giao-Passo Fedaia (240km). Tady nastal prvni problém s autem, po tankování v Pusarnitzu nešlo nastartovat, takže jsme roztláčeli. Nakonec Felda nastartovala a přes Passo tre croci (1830m) jsme dojeli do Cortiny, dále Passo Giao (2234m). Už bylo notně po půlnoci a my unaveni jsme zalehli kousek od silnice na stěrkovém parkovišti. Celkově povedený den.

Trasa Finkenstein-Passo Fedaia

Cesta Finkenstein-Passo Fedaia

Čt 6.7.2006       Zpět

Z Passo Giao jsme přes údolí dojeli do cíle naší cesty, Passo Fedaia. Opět problém s autem, házelo řízením, nicméně stačilo utáhnout levé přední kolo a vše OK. Konečně jsme vyrazili do hor. Vybavení Sedáky, přilbami, cepíny a mačkami jsme jako správní češi nevyužili lanovku a vyšlapali do po svých. Odtud pokračuje cesta na Punta Peniu (nejvyšší vrchol masívu Marmolada) mírným sestupem na na JZ a přes sněhová pole pod Ferratu. Tady jsme se nastrojili a stoupali po feratě. Vcelku jednoduchá, vetšinou kramle a žebríky na nepříliš strmých avšak drolivých plotnách. Myslím že hodnocení je tak B/C. Pozor na kameny padající ze všech stran. Kletter se postupně zjednodušoval až posledních 100 výškových metrů je pak vyloženě choďák. Cesta tedy byla příjemná až na všudepřítomné davy lidí. Trochu bylo znát vyšší nadmořskou výšku. Na vrcholu Punta Penia 3343m bylo zataženo, chladno a foukalo, pojedli jsme, zrobili par fotek, vzali cepíny do ruky lopatkami napřed a vyrazili zpět po horním ledovci, či spíše zbytcích sněhu až na jedno z žeber Punta Penii. Odtud se sestoupilo cca 100m po lehoučké zajištěné cestě na ledovec Marmolada. Vytvořili jsme dvě lanová družstva ve složení Tomáš-Doktor-Roman-Libor a Babka-Lenka-Jirka a vyrazili po ledovci do údolí. Na začátku se přecházela ještě vysněžená odtrhová trhlina (hledal jsem v ní lední medvědy jako v mém nočním snu, ale nebyli) potom už po mokrém sněhu dolů. Byl jsem v čele a na naléhání kolegů jsem se jal z tréninkových důvodů prostupovat jinou než prošlapanou cestou. No, po prvních metrech jsem zapadl po pás, pak ještě jednou a s myšlenkami, že nemusím mít všechno jsem odvedl naše lanové družstvo zpět na pešinku. Celý sestup po ledovci k chatě byl bezproblémový. Začalo však pršet, takže jsme se rychle odstrojili a poklusem ztráceli výšku směrem k jezeru Lago di Fedaia. Po sestupu jsem převezel auto z parkoviště u jezera Fedaia na poněkud opuštěnější parkoviště nad jezerem, které jsme objevili z hora. Tady začaly vážné problémy se startováním. Po přejetí už nebylo možné nastartovat, nepomáhalo roztlačení. Takže jsme nechali auto odstát, využili dobrých rad Rakouského důchodce, nejprve jsme navařili a pojedli. Asi po hodině stání se auto podařilo nastartovat nicméně přemlouvání bylo dlouhé a stav měl daleko k ideálu. Dohodli jsme se na přespání zde, a na zítřek naplánovali ferratu, co nám rakušák doporučil na protějším hřebenu. Moje nálada byla mizerná, hlavou se mi honily myšlenky na částku za odsun auta do ČR. Takže nakonec padlo několik piv a dokonce bylo mi veselo.

Pá 7.7.2006       Zpět

Ráno jsme vyrazili na hřeben naproti Marmoladě, cílem byla hřebenová ferrata de Trincee (C/D). Výstup byl tentokrát méně namáhavý, celkové převýšení oproti včerejšku o 600m nižší. V sedle se opravovala lanovka a terény a zázemí napovídalo, že tato oblast bude lyžarsky velmi oblíbená. Ze sedle jsme fotili Marmoladu a pod feratu jsme dorazili se zpožděním. Předbehly nás dvě skupiny důchodců s horskými vůdci. Turisté byli naprosto nepřipraveni, vůdce vždy překonal obtížné místo a jistil, tedy spíš vytáhl klienta dále. To celé se opakovalo takže jsme měli asi hodinu na nástup. Rozhodli jsme se nelenočit, Tomáš natáhl dvě smyce pres jeden z balvanů pod hřebenem spustil lano a my jsme na něm zkoušeli vystoupat pomocí prusíků. Jako nejdůležitejší pro rychlý postup se úkázala vhodná délka smyček na Prusíkovy uzly určující možný posun při jednom kroku. Tento postup je důležité nacvičit pro případ sebezáchrany z ledovcové trhliny. Začátek Ferraty byl poměrně obtížný řekl bych D na klasické stupnici. Chyběly železné stupy, přírodních stupů málo. Navíc, stěna byla mokrá a klouzala. Klíčové místo však je úplně na začátku a nezkušení mohou snadno ustoupit. Prvních 100m na hřeben a vrchol Mesoly 2727m bylo tedy nejtěžších, dále po hřebeni bych to přirovnal k přechodu Roháčů přes Tri kopy a Ostrý roháč, s tím že po celé trase je nataženo fixní ocelové jistící lano. Takže pohoda. Obtížnost feraty po celou cestu kolísala po vyloženě chodeckých úsecích nastaly opět pěkné fyzicky náročné pasáže. Naštěstí se nám na jednom z lehčích úseků podařilo předejít obě pomalé skupiny a dále už náš postup byl poměrně rychlý. Počasí se zhoršovalo, hřebínek zvedla mlha, v nekterých úsecích jsme pořádně nevěděli kudy pokračovat. Mlha však nevadila všudypřítomným ovcím, které se dostaly do tak krkolomných míst až jsme se divily jak je to možné. Celou feratou se objevovaly zbytky vojenských opevnění z 1. světové války. Opevnění měly podobu buďto chatrčí přizděných ke skále, či tunelů skrz kopec. Jedním z tunelových labyrintů (Galerie pod Mesolinou) vedla asi 500m i ferrata. Labyrint byl rozlehlý, dobře značený nicméně čelovka byla nutná. Myslím, že si každý přišel na své, nelze se divit, že při nalezení hlavního výstupního portálu (Bivaco Bontadini 2550m)jsme si v euforii nikdo nevšilm, že je zem znečištěná ovčím trusem. Prostě jsme měli boty od sraček. Vše však uschlo a opadalo bez následků. U Galerie ferrata končila, my jsme ještě vystoupili na vrcholek v očekávání přenádherných rozhledů, odměnou byl začínající déšť a viditelnnost na 50m. Taky dobrý oitestoval jsem pořádně Gore-bundu. Sestup vedl do sedýlka na východě a dále sjezdovovkou zpět k Lago di Gardo.

So 8.7.2006       Zpět

Poslední ráno v Itálii naznačovalo, že slunečné počasí už nepřijde. Nicméně náš cíl byl jasný - oblast Tre Cime. Z Misuriny jsme vyjeli po placené cestě (20EUR) k chatě Rifuggio Auronzo (2000m) a vyrazili takřka po vrstevnici kolem majestátných vrcholků Třech komínů. Také okolní Sextenské dolomity byly o poznání rozeklanější něž okolí Marmolady. Na třistametrových stěnách podél turistického chodníku jsme obdivovali umění horolezů a tiše záviděli pohledy do hlubin. Podél chaty Rif. Lavaredo a přes průsmyk Forcella Lavaredo jsme došli až k chatě Rif. Locatelli alle Tre Cime. Celou cestu jsme potkávali sousty turistů, některé i v polobotkách a s deštníky. Terén to vážně nebyl obtížný, což se ovšem změnilo na ferratě Sentierro delle Scalette. Tato krátká ferata začíná u Rif. Locatteli na východní straně Torre Toblin nejprve jako přístupová cesta, která se přechází hřebe Toblin a pokračuje po západní straně až k nástupu na feratu. Ta vede severní stěnou Torre Toblin poměrně směle a přímo vzhůru zejména pomocí žebříků i převislých. Objeví se však i nekolik pasáží as přírodními stupy. Celý výstup po ferratě zabere asi hodinu, cca. 100m výškových, velmi exponovaných. V případě pěkného počasí je odměnou za zdolání cesty až kýčovitý pohled na Tre Cime. Sestup vede po východní straně hory a my jsme na něm potkali ohromnou skupinu Britů s vůdci. Šli opačným směrem, nejspíš proto, že tato cesta na vrchol byla poměrně jednoduchá. Nepříjemné však bylo večné padání kamenů od jejich noh na naše hlavy. Nezbývalo, než rychle pryč. Nakonec jsme dorazili v pořádku pojedli na chatě a suťoviskem na podél opačné strany Tre Cime jsme se dostali k autu. Následoval přibližovací přesun k domovu, koupání u Klagenfurtu, problémy s autem a spaní na Autohofu před Grazem.

09/07/2006
A jedem zpátky do Brna

Neregistrovaný uživatel
Jméno:
Heslo:


Přidat na Google