Nahatch’s home

Zapatec Javascript Menu

Tongariro NP
Zastavujeme se na pláži jezera Taupo a obdivujeme vulkány Ngauruhoe a Ruapehu tyčící se nad ním. Spíme opět nadivoko skryti v lesíku v Hinemaiaia Scenic reserve, který jsme objevili cestou na jih. Noc je teplá, neklamné znamení oblačné oblohy, nu což zkusíme vylézt na sopku Tongariro severní částí známého treku Tongariro crossing. Startujeme z parkoviště pod chatou Ketatahi hut (750m), rychle stoupáme nahoru a zachvilku jsme na hranici lesa. Na sopečných pláních pod chatou nepříjemně fouká, drizzlí (mlží) a vůbec to všecko vypadá akože na chléb se sádlem. Já sádlo nerada. Míjíme horké prameny Ketatahi hot springs patřící Maorům pročež znepřístupněné. Horká koupel by v tom marasu bodla, ale což. Nad chatou (1400m) postupujeme po širokém dřevěném boardwalku, sajgon se stupňuje, vítr sílí, goretex nefunguje a tak po dosažení jezera Blue lake (1750m), zaplňujícího starý kráter, stahujeme ocásky a vracíme se. Když už nic jiného tak aspoň pěkná procházka v deští. Just kidding.

Jezero Blue lake zavalené mlhou
Jezero Blue lake zavalené mlhou
Mt Ngauruhoe
Mt Ngauruhoe

Mt Ngauruhoe & Tongariro
Další ráno vypadá nadějně, kosa jak z nosa, modrá obloha. Dnes to zkusíme z opačné, západní, strany sic nás severní větev treku nadchla jen trochu. Bohužel všechny oblačné sračky se drží na západě, jak jinak taky na Zélandu, že. Míjíme Mangatepopo hut (1200m) a podél sirného potoka se zanořujem hlouběji do údolí. Skrze mraky prosvítají tu a tam vrcholky kopců, heureka, je to jen naše oblíbená inverze, s rostoucí nadmořskou výškou mraky rychle mizí. Procházíme kolem starých lávových polí kolem pramínku Soda spring (1400m) se zanořujem do stuhlé lávy, a prudkým výšvihem v černém šutru vylézáme do jižního kráteru (1650m) sopky Tongariro. Tady opouštíme dálnici již jsme sdíleli s další dvoustovkou lidí a míříme s asi padesátkou z nich na vrchol Mt Ngauruhoe (2287m). Začínáme v jemném sopečném prachu, pokračujem v pestrobarevné strusce na malé skalnaté rozchrastané žebro. Nějaký dobrák nám zhora posílá pozdrav ve formě metrového balvanu, co se cestou rozbíjí na spoustu menších neméně nebezpečných projektilů. Asi moc čučel na hvězdné války. Lidi si tu v té strmé šotolině (svah má tak 28°) chodí v teniskách a riflách, no proti gustu. Rychle podobná individua obcházíme a zachvíli stojíme v sedýlku pod vrcholem. Nahoru to máme posledních padesát metrů v rudé železité sutině. Jsme překvapeni, že nahoře není jen jedno kolo kráteru ale ještě jakési reziduum po předchozím výbuchu. Zdola to vypadalo tak symetricky. Výhledy jsou luxusní, výrony sopečných plynů zbarvily horniny do neskutečných barev, obdivujem okolní kopce, procházíme se po okraji kráteru. Lámem vodní krampouchy vysící ze stinných balvanů, kryjem se před silným větrem za malou skalkou, svačíme, spolu se slunkem tvoříme paprsy v páře vzlínající z ďur.

Vulvální Red crater
Vulvální Red crater
Mt Tongariro
Mt Tongariro

A pak tradá dolů, skoro po spádnici lyžujem v suti důle, docela náročné na kolínka, boty zasypané, podřené, ale je to rychlé a asi nejbezpečnější vzhledem k pár lidem stále vystupujícím nahoru. Přecházíme obrovskou pláň jižního kráteru a po jeho hraně vystupujeme na okraj kráteru rudého, Red crater (1900m). Mohl by se jmenovat taky zelenorudý. Neuvěřitelné barvy. Kráter je furt aktivní tak to trošku dýmí, fouká, ale barvy a scenérie se symetrickým kuželem Ngauruhoe jsou úžasné. Starý vulkanický průduch připomíná průduch ženský. Krajina přeje imaginaci, to jo. Z kráteru vidíme malá jezírka Emerald lakes i náše známé Blue lake. Už tam nejdem, valíme po žlutém hřebínku na Mt Tongariro (1967m). Obdivujem náhorní pláně stuhlou lávou zalitého severního kráteru, obrovský centrální kráter. Nepřestáváme fotografovat Mt Ngauruhoe. Vrcholová čokoška Cadbury a jdeme zpět k autu. Krajina nás ohromuje i na zpáteční cestě, no vydařený den.

Mt Ruapehu - Te Heuheu peak
Ráno počasí přeje a tak se přesouváme do Whakapapa village a v místním infocentru zjišťujeme detaily cesty ke Crater lake na Mt Ruapehu. Dojedem na konec silnice do lyžařekého centra Iwikau village na západních svazích Mt Ruapehu. Asi tu musí v zimě napadnout dost sněhu soudě z velikých balvanů, součástí starých lávových proudů, které je potřeba sněhem zakrýt. Mezi kamenitou pouští se krčí několik chat lyžařských klubů a směrem k vrcholu vede několik vleků a lanovek.

Poslední kochání
Poslední kochání
Whakapapa skifield
Whakapapa skifield

Cesta je neznačená, je potřeba se dostat k vrcholové stanici lanovky. Kličkujem mezi balvany, tu a tam zabloudíme na skálu, ale naštěstí je viditelnost stoprocentní a navigace jasná - držet se lanovky a neohroženě postupovat nahoru. Tož po silnější hodince dorážíme, od lanovky vedou jakési značící tyče, zdá se že našim směrem, tak je následujem. Jen co jsme ale vystoupali dalších 400m je jasné, že tohle není cesta ke Crater lake. Jsme trochu západněji. Měníme plány, zdechlí vracet se jdeme na Te Heuheu peak (2732m), jeden z vrcholů Mt Ruapehu. Na Crater lake se zkusíme podívat z druhé strany hory, z lyžařekého střediska Turoa Skifield. Tak postupujem po větrném hřebeni, fouká stále silněji (odhadem nějakých 50km/hod s náma dost cloumá), naštěstí se ale zanořujem do žlabu, kde je klidněji. Za další hodinku ťapkáme po malém vrcholovém ledovci a jsme nahoře. Mrzne, fouká.

Crater lake
Crater lake
Te Heuheu peak (2732m)
Te Heuheu peak (2732m)

Vidíme obrovský rozeklaný kráter Mt Ruapehu vyplněný ledovci, ohraničený strmými pestrobarevnými skalami. Vidíme taky kousek našeho původního cíle Crater Lake, horkého bublajícího jezera, projev aktivní činnosti vulkánu, který naposledy vybuchl v roce 1996, poprášil pořádně okolí, způsobil uzavření lyžařských středisek a nechal místní lidi bez práce na dva roky. Kvůli silnému větru a neznalosti terénu rušíme plán dojít ke Crater lake po SZ hřebeni a vracíme se zpátky.

Tokaanu hot pools
Znaveni třídenním pochodováním, lačni sprchy, se navečer přesouváme do Tokaana do malé termální oblasti s horkým bazénem. Dvě hodiny se mácháme, relaxujem, chybí jen cosi pěnivého na zchlazení. Ráno vyrážíme zpět k Ruapehu, prohlížíme divoké peřejky Mahuia Rapids, malé vodopádky Tawhai falls (lákají ke koupání ale zima je, zima) a křemičité kaskády Silica Rapids směle konkurující travertinové kaskádě u Tiché kousek od Frenštátu. Odpočinkový den zakončujem osamoceni ochutnávkou vínka na březích jezer Ohakune lakes.

Přírodní maorská kuchyně v Tokaanu
Přírodní maorská kuchyně v Tokaanu
Pokořená horalka
Pokořená horalka

Turoa a Crater lake
Ráno je teplné, mží, přesto vyjíždíme z Ohakune po horské silničce o nějakých 800m výš, do lyžařského střediska Turoa (cca 1400m). Cestou prorážíme poklop mraků, dnes se však povalující mnohem výš než předchozí dny. Jsme na jižní, před sluncem kryté straně Mt Ruapehu a tak je pořádná zima, zem je zmrzlá a my stoupáme po cestě vyrubané ve skalních stupních pro ratráky na mezistanici lanovky (1725m). Dále přímou stečí po struskovité šotolině pod nejzápadnějším vlekem West T-bar. Struska není příliš přjemná pro chůzi, chodníček žádný, na celém kopci jsme sami. Zuza cestou sbírá deseťáky až se dobéře k více něž dvou dolarům a už se těší na jogurt. U konce vleku začínáme traverz doleva, severním směrem k ledovci Mangaturuturu. Zastavujem se u prvního sněhově-ledového splazu. Bez maček není přechod bezpečný, počasí se zhoršilo, kolem vrcholku hory se objevily obávané kondenzační čočkovité mraky, spojují se, halí vrchol a my se dekujem zpět. No, jsme to aspoň zkusili. Středisko, ale mají pěkné. Joj jak bychom lyžovali, skialpové možnosti taky víc než dobré, jen chybí sníh. Tak to je. Opouštíme Ruapehu a NP Tongariro a valíme dál na západ, k vulkánu Mt Taranaki.

 

Kompletní fotogalerie

Fotogalerie

Mapa

18/04/2010
A jedem zpátky do Brna

Neregistrovaný uživatel
Jméno:
Heslo:


Přidat na Google