Nahatch’s home

Zapatec Javascript Menu

Rumunské hry

Je listopad. Před 21 lety proběhla sametová revoluce a nově nabytá svoboda nám dovolila cestovat. 17. listopad se stal státním svátkem, letos padnoucím na středu. Dovolená v práci ohlášena cíl jasný - lezení v Arku, no počasí si to nemyslí. Celá jižní a JZ Evropa je pod dekou. Padá Paklenica, Osp, Finale. Jediné slibné počasí je na východě. V pátek ve 12 je rozhodnuto, jedem do Rumunska. Na webu jsme našli kusé informace o lezení v Cheile Turzii, zbytek pořešíme na místě.

Doprava

Jedem z Brna na Budapešť a Debrecén stále po dálnici. U Debrecénu však dálnice končí a posledních 300 km projíždíme Rumunskýmy městečky po přeplněných silnicích až do Cluje-Napoca a dál do Turdy. Kolem Cluje míjíme právě dokončovanou část dálnice Autostrada Transylvania, která je příslibem pohodlnějšího cestování v budoucnu. Harmonogram uvedení do provozu ale trochu postrádá rychlost. Pro příjezd k soutěsce Turzii je nutné sjet z hlavní silnice do království děr, oslů, povozů a šterku a dojet do tábora u ústí soutěsky Cabana Cheile Turzii.

Cheile Turzii

Ráno potkáváme borce z místní horské služby, umí anglicky a dává pár dobrých rad. Spát prý mužem přímo tady u vstupu do soutěsky. Sezóna už dávno skončila a tak prý nikoho rušit nebudem. V sezóně funguje u vstupu malý kem a bufet s občerstvením. Jdem na průzkum. Skály jsou obří, od pohledu trochu těžké a lehce porostlé, hlaví 300m stěna soutěsky je ohromná. Bělostná hrana Turnul Ascutit láká velmi.

Cheile Turzii
Cheile Turzii
Turnul Ascutit
Turnul Ascutit

V kaňonu je pekelná zima tak procházíme soutěskou na druhý konec přelézáme pár krátkých cest (Creasta Furmoasa) a po ferátce míříme do horní, slunkem zaplavené části soutěsky, sektoru Peretele Zburatorul. Cesty tady jsou dobře odjištěné, dvoudélkové v pevné skále. Přelézáme pěknou spárku za VI a krásnou sokolíčkovou cestu VI.

Sokolíček v sektoru Peretele Zburatorul
Zburatorul

Unaveni po celonočním přejezdu se vracíme zpátky do improvizovaného tábora v altánu u vstupu do soutěsky. Místní kočka začíná hostinu. My radši než syrovou myš grilujeme flákotu masa na místím grilu. To přilákalo majitele celého tábora, který ač zprvu podivným tónem cosi mumlající přináší voňavoučké dřevo. Lepší než naše větve. Hostíme ho slivovicí, pivem a tak furt dokola. Chlapík se nám bezúspěšně snaží prodat svou dceru, postupem času začíná mít čím dál blbější řeči, tak jsme rádi když jde konečne spát. Ráno nám místní lezci přenechávají svého průvodčíka na oblast Apuseni a radí navštívit slunečnou Rimeteu. Jsme nejací vymrzlí a tak ráno vyrážíme po silnici 75 směrem k Buru a dál po 107M směrem na Aiud.

Silnice je bídná, díry velikosti lavoru kam se podíváš. Pomalu ji ale opravují ve stylu 500m šterk, 1km asfalt v polovičním profilu, 2km neopravená cesta, pak zas na chvíli nový koberec. Trochu nad jejich stylem práce zůstává rozum stát.

Rimetea

Rimetea je  maďarská vesnička v širokém údolí pod skalami, krásně upravená, domy s omítkou, kanalizací. Jsme v sedmihradsku, části rumunska, která byla po rozpadu Rakouska-Uherska odtržena. Jiná mentalita lidí je znát a jelikož máme s sebou i polovičního maďara Kristiána tak se i domluvíme. Lezecká oblast se nachází v kopci nad vesnicí. Je to ráj paraglajdistů, turistů i lezců. Lezení je tu převážně v položených plotnách po malých chytech s občasnými rajbáčky. Přesně podle mého gusta. Začínáme v prvním z mnoha sektorů a postupně přelézáme jednu cestu za druhou. Půlka listopadu, slunce žhne a tak lezem bez trička a v hrle vysychá.

Rimetea
Rimetea
Rimetea
Rimetea

Při sestupu k autu nám cestu kříží stádo ovcí a zběsilí honáčtí psi. Radši čekáme 20min až celé přejde a pak pokračujem k autu. Spíme na pastvině přímo nad vesnicí. Pohoda.

Ráno pokračujeme po silnici 107M prozkoumat další kaňon Cheile Aiudului, co nám na internetu připadal slibně.

Cheile Aiudului

Kaňon vypadá slibně, avšak travnatě. Moc se tu asi neleze. Vybíráme nejméně travní Sektor IV, Coltul Cetatii. Já a Kristián lezem cestu Tavanul Tiselor, VI, 4délky. První délka je nově odjištěná nýty, přesto je nelezená, plná trav a vegetace. Probíjím se první 50m délkou na štand se spoustou nadávek lítajících od huby. Kristián to za mnou nevidí o moc líp. No po chvíli přemlouvání se proplazí travami kolem stromu a nastupuje do převislého kouta. Je to jakési těžké, travní a hnusné. Pytlíme a zdrháme, trním mezi stromečky. Lano tvoří s polámanýma větývkama podivný chumel, co nejde vyluštit, pruda. Nejhnusnější cesta, co jsem lezl. Možná by stačilo ji jen zbavit trav a lokrů a bylo by to lepší.

Cheile Aiudului
Cheile Aiudului
Cresta Sudica
Cresta Sudica

Honza s Pavlem si ve vedlejší cestě Diedrul Cetatii (VI, 4délky) chrochtají. Milan s Kačerem a Pavlem na hraně Cresta Sudica (V-, 5délek) taky vypadají spokojeně. Je jedna odpoledne a rozhodujem se vylézt nahoru hranou za Milanem.

Lehoučké lezení jištěné starými skobami, tu a tam nový nýt. Střídáme se, lezení odsýpá, lezem převážně po hraně, pak komínem a traverzem do stěny. Na 4. štandu vidím kluky jak došli k autu, zvláštní byli skoro nahoře když jsme začali slaňovat. Poslední délka už je chodák který ovšem otvírá výhledy na zbytek masívu. Vypadá to že na jednu stranu je 100m kolmá stěna, na druhou stěna kterou jsme se pokoušeli vylézt původně. No nic pokračujem po hřebeni, prvně nejistíme, pak se ale hřeben zužuje, slunko téměř zapadá a tak jdem průběžně. Tma houstne, žádný nápad jak se dostat dolů, na konec hřebene je to aspoň 600m a navíc je terén čím dál víc lezecký. Konečně narážíme na úzký žlab, s čelovkou ho jdu prozkoumat. Je vidět že tudy někdo sestupoval, heuréka, valíme žlabem dolů, stále navázáni, netušíme čím žlab končí. Nakonec úspěšně slézáma na pevnou zem a 25° suťoviskem rychle klesáme dolů. Nakonec to byl dost dlouhý den. Sedáme do auta  a jedem do Aiudu na večeři. Skvělá odměna, výborná hustá polévka následována kapustou s bramborem. I s pár pivama se vlezem do 10EUR, pohoda. 

Coltesti

Ráno se pomalu probouzíme. Máme chuť to tady prozkoumat a tak vyrážíme na obhlídku zříceni u vesnice Coltesti.

Zřícenina hradu Coltesti s luxusními rozhledy do okolí.
Hrad Coltesti

Krásné výhledy na celé údolí, moc dobře asi věděli kde ten hrad postavit. Vracíme se do Rimetey, tahle oblast se nám zalíbila a tak pokračujeme ve zdolávání cest v hlavním sektoru. Cesty jsou dlouhé, vyjištěné, klasa dost přehnaná tož se leze fajně. Večer jdem opět vyzkoušet místí kuchyni a ve veleluxusním penzionu si pochutnáváme na pravém maďarském gulášku (bez mouky) a maďarském řízku. Ceny tady odpovídají luxusu včerejší jakástakás autenticita nikde. Nu což, po jídle se přesouváme blíže k hranicím, kde u vesnice Suncius má být nějaké polezeníčko.

Suncius

Přijíždíme po delším tápání na tábořiště u vchodu do jeskyně Unguru Mare, nikde nikdo, spát se dá v přístřešku u mostu k jeskyni. Ráno zkoumáme oblast, hned vedle tábořiště jsou stěny, krátké cca 15m, mírně převislé, klasa už sedí. Lezem pár šesteček. Oblast asi nestojí za nějaký sólo výlet, nicméně jako zastávka na cestě domů proč ne. Cestou zastavujem  v Oradei nakoupit brinzu a klobás a pak už hurá domů.

Jeskyně Unguru Mare
Jeskyně Unguru Mare
Suncuius
Suncuius

Kompletní fotogalerie

Fotogalerie

Mapa

16/11/2010
A jedem zpátky do Brna

Neregistrovaný uživatel
Jméno:
Heslo:


Přidat na Google