Nahatch’s home

Zapatec Javascript Menu

logo

Prázdninovej trip do Paříže

Po 1.7.2002       Zpět

Vzbudili jsme se kolem 7 abychom zařídili v NJ ještě pár věcí, co Zuzka zapomněla vyřídit( pojištění, výměna peněz a pár dalších drobností). Byli jsme docela překvapeni, jak máme těžké batohy, s tím, že bychom se měli trmácet 1600 km? Na náměstní jsme potkali Vostrýho hocha s tatoo a požádali ho, azda by nám nepohlídal bagaž, s čímž Dobrota souhlasí. Přesně v 9:18 jsme na Jičínském nádraží zamávali vlaku, ve kterém jsme oficiálně měli sedět i my a vyrazili jsme na blízkou silnici stopovat. No pro začátek nic moc, stáli jsme asi hodinu a Zuzka pomalu přestávala věřit, že se za těch 14 dní dostaneme alespoň na Hranice, nicméně nás vzala zlatá paní v příznačném pežotku, takže cca v 10:40 jsme mohli začít mávat na další štaci, teda na hranické benzínce. Tady to bylo o poznání lepší a za 15 min jsme fičeli v rozsypaném favoritu se dvěma borci z Frydku, mířili pracovně do Humpolce, ale s vděkem jsme požádali o vyhození v Brně. Libor potřeboval v GTS zařídit, jak jinak, pojištění. Cestou Brnem jsme nepohrdli čerstvě upečeným bochníkem chleba z pekárny na Jozefské a poté, co v nás beze stopy zmizel, koupili jsme další. Inu nejni nad čerstvé pečivo. Už ani nezbylo místo na proslavený burek se zelím z Kobližné. Ve 3 jsme dojeli šalinó pětkó na konečnou do Starého lískovce a zamířili jsme na přivaděč na D1. Místo na houby tak jsme se pomalu posouvali přes nájezd až na samotnou dálnici. Pozor podle policie je celý přivaděč součástí tělesa dálnice, tudíž se i zde vystavíte nebezpečí pokuty ve výši podle nálady přslušného orgána. Při přesunu jsme minuli hošana, co tu stál už 2 hodiny a dvě slečny, které sotva přišly na dálnici a už jich nebylo. No nakonec zkoušíme štěstí taky přímo na dálnici. Risk se vyplatil a kamióňák od Olomouca nás bere do matičky naší stověžatý. V Praze nás čekalo občerstvení na benzince a chvilka hledání stanice metra. Nakonec jsme usoudili, že jsme kousek od Chodova. S lehkostí( pořád se potvrzuje, že to s těmi batohy nebude žádný med) jsme tam dorazili asi v 5 hod. Následovala projížďka metrem, vzali jsme trasu B na konečnou do Zličína. Kousek od metra je výpadovka na Plzeň, vypadalo to na docela ideální místo, dost prostoru k zastavení, pomale jedoucí auta, jen ten bořík, co tam stál už 6 hodin nám do tohohle obrázku příliš nepasoval. No snad nebude tak zle. Půjčili jsme Polákovi před námi fix pro napsání cedulky a ten vzápětí odjel. Dobře mu tak. My jsme odjeli hned za ním na hodinách bilo 7:15. Jeli jsme s veterinářem do Plzně, že prej se vyplatí bydlet tam a pracovat v Praze # je pravdou, že v Plzni jsme byli za hodinu a to není zas tak velký rozdíl vzhledem k bydlení v některém z těch nechutných satelitních vesniček za Prahou. Poradil nám lesík na přespání blízko hřbitova a Tesca, od nějž jezdí zadarmo bus do centra. V 11 večer jsme znaveni tamtéž usnuli.

Út 2.7.2002       Zpět

Kapy, kap, začalo pršet, zřejmě odměna za včerejší pařák. Kdybychom tak v tuhle chvíli věděli, že nás tohle kapání bude probouzet téměř každý den. V útrobách hypermarketu jsme provedli hygienku a chtěli koupit pláštěnku, kterou si Z. přes mé výslovné upozornění opomněla zabalit. Čas ubíhal, bylo půl 12 a my jsme najednou bez pláštěnky čekali na Tesco bus. Fatal error. Na zastávce jsme potkali 2 kluky od Berouna jedoucí též do Francie. Kde se v Plzni stopuje bohužel nevědí, ale aspoň nám poradí, že lépší než na dálnicích jde ve Francii stop na okreskách(Nationale). Díky hoši, taky jsme měli tuhle zkušenost. Z autobusáku jsme odešli a posléze nejistě black jack odjeli trolejem směr Rozvadov. Potkali jsme tam další kluky směřující do Francie, neklamné znamení, že míříme správným směrem. Na konečné je výborné místo ke stopování, ještě tu potkáváme dva jičíňáky směřující do Holandu, jejich nabídku na spálení přes čáru nepřevozitelného tovaru jsme odmítli. I když Z. váhala, jenže kdo by konverzoval s řidičem. Vyplatilo se a po 20 min jsme jeli s kolíňanem, co pracuje u Vyškova a míříme do Frankfurtu. Jistě, je to trochu zajížďka, ale zato to jedem v kuse a podpozemsky, ďábelskou rychlostí místy překračující 220, Z. křičí euforií a posléze usíná. Vysvětlili jsme řidiči, kam míříme a on s námi projížděl každý autohof na cestě a hledal francouzské auto, které by nás mohlo vzít přímo do francie. S radostí musím uznat, že dobří lidi nevymřeli. Heureka. Vysedli jsme ve Frankfuru. Něco, co v mapě vypadalo jako malý dálniční sjezd, se ve skutečnosti ukázalo být nechutným křížením dálnic(4 proudy v každém směru) příjezdové dálnice k famóznímu letišti, všude cesty, ploty, zmatek a hlavně policajti. Bohužel nás zmerčili, ale umně jsme se jim schovali v křoví. Za troubení a divokých posunků osádek německých aut, snažících se nám naznačit, že na dálnici nemáme co pohledávat, přecházíme přes most na nějakou okresku(nuda, jen dvou proudá) směrem na Darmstadt (tam mají němci nějaké urychlovače a zkoumají stavbu hmoty). Je asi 5 hodin, po chvíli nám zastavil Turek, odvezl nás na nádraží ve Walldorfu(prý tady bydlí pracovníci letiště) a poradil nám, ať zkusíme štěstí v centru Frankfurtu, prý tady existuje mitfahrzentralle # lidé, co jedou do zahraničí nabízejí volné místo v autě. Dnes jsme toho měli až po vlasy, tak rozbíjíme stan na písečných naplaveninách Mohanu. Je tu docela zajímavá vegetace, skoro jak na jihu evropy. Jak se ukázalo, stan jsme postavili vedle pastvy pro ovce, které nás celou noc oblažovaly svým bekotem, či co to bylo. Když se k tomu připočetla asi 100m vzdálená trať rychlodráhy ICE (až když kolem mě profičel 200km/h jsem pochopil proč jsou na nástupišti nepřekročitelné bílé čáry tak nesmyslně daleko od kraje nástupiště) a 2km blízké mezinárodní letiště, jedno z největších v Evropě, mohli jsme se těšit na opravdu opravdu klidnou noc.

St 3.7.2002       Zpět

Chtěli jsme stihnou vlak do F. n M. v 8 ale vstávání se nám nedaří, takže jsme odjeli až v 10:15, od turka máme tutovej tip, že není potřeba platit, průvodčí nechodí. 2 e nezaplatíme a zase načerno po půl 11 dojíždíme na Franktfurtský Hauptbahnhof. Cestou jsme vybrali mrakodrap, na který se podíváme, bohužel nám na recepci v patě věžáku milá slečna sdělí, že na střechu Frankfurtské burzy se opravdu nedostaneme, ale doporučí nám modrou budovu Helba banky. Následovala procházka moderním centrem města, docela se nám zamlouvalo, kolik všude bylo zeleně, u nás k nevidění. Se studentskou slevou za 5 eur a pečlivém prohledání batohu místní ochrankou jsme vyletěli rychlovýtahem do 52 patra a po schodech vyšli na vyhlídkovou terasu. Pohled na město je úchvatný, mě jeho rozlehlost docela omráčí, Z. však díky zkušenosti z Paříže vše přechází s ledovým, klidným obočím. Z té výšky vidíme i nějaké historické centrum s typicky německými hrázděnými baráky a po patřičném pokochání se tam míříme. Cestou jsme potkali několik skupinek všudypřítomných a všenatáčejících japončíků, zastavili se u základů první budovy v hanzovním Frankfurtu a překročili přes špinavý Mohan. Po levém břehu jsme dorazili k Mitfahrzentrale # Baseler Strasse 7, začíná pršet. Do Paříže chtěli podle letáku 36 DM, ale nejbližší volný odjezd byl až v pátek. Rozhodli jsme se jet i nadále stopem i když dostat se z F. bude lahůdka. Volíme cestu zpět vlakem do Walldofu a odtud na Autohof na silnici směrem na Mannheim. Zkusili jsme štěstí přímo ve vsi a za chvíli nám paní, původem Slovinka, před jejímž domem jsme stáli řekla, že lepší to bude na nájezdu, kam jsme ovšem měli namířeno, a co víc, za chvíli nás tam taky odvezla. Za deset min jsme odtud odjeli s němcem mířícím do Darmstadtu, ale nechali jsme se vysadit na Autohofu před městem. Tady to vypadalo špatně, nicméně za půl hodiny nás naložili 3 italové jedoucí z práce z F. do Mannheimu a odvezli na nájezd na dálnici směr Karlsruhe, Saarbrucken a F. Po 15 min zastavil pick-up, jehož řidič evidentně neuměl německy, tak jsme zkusili angličtinu( konečně se zapojila i Z.) a vylezlo z něj, že je to amík jak poleno někde od Kentucky a pracuje na místní základně USAF. Byl velmi komunikativní tak jsme výborně pokecali. Vystoupili jsme v Luftwagenu asi 40km před Saarbruckenem opět na nějakém sjezdu. Za 15 min nás tady naložili dva mladí němci, hodili nás přímo do Saarbruckenu a ještě nám zajistili místo k přespání na zdejších kolejích. Danajský dar, koleje byly na opačném konci města a nám se nechtělo utrácet. Bylo asi 7:30 a následovala procházka večerním městem s těžkými bágly na zádech, kdy už se jich zbavíme? Město to bylo docela pěkné, zase zelené, univerzitní, přirovnal bych to k Olomouci. My jsme však měli jediný cíl, najít rychle místo ke spaní, nakonec jsme zakotvili v lesoparku blízko hřbitova(foto). Na francouzskou hranici je to už asi jen 1km vzdušnou čarou. Za výhružného ťukání dešťových kapek vyčerpáním usínáme.

čt. 4.7.2002       Zpět

Ráno už neprší, tak jsme si naordinovali 3km procházku na dálniční nájezd. Cestou jsme ještě provedli nezbytnou hygienu na benzínce a Z. jemné prstíky mi vytáhly pěkně napité klíště. Na nájezdu jsme stáli asi 20 min ale evidentně to nemělo valného smyslu, proto jsme se vydali podél dálnice dál, kde tušíme podle mapy benzínku. Dopadlo to nad naše očekávání, když jsme došli na starou celnici, kterou auta projíždějí padesátkou. Je 13:30, my se snad nikdy nevyprdolíme dříve. Stopovali jsme s cedulí Paris, zřejmě se vyplatí chtít jet z hranic co nejdál do vnitrozemí.Po chvilce čekání nám zastavila mladá francouzská dvojice a jedou, světe div se, přímo do Paříže. Ovládají pouze francouzštinu, jen slečna umí trochu německy. Komunikace trochu vázne, ta Z. francouzština není na nikterak vysoké úrovni, ale postupně se rozmluví. Na dálnici je málo aut, jedem stabilně tak 130, frantíci asi nikam nespěchají( tenhle pocit se potvrdí po několikerém průchodu Bois du Boulogne, kde byla spousta věčně sporujících lidiček evidentně si užívajících života). Po cestě nám koupili kafe a pak nás vysadili u zastávky metra Bastila, bylo něco po 5. Mimochodem ten průjezd k centru Paříže trval asi hodinu a dával tušit, že dostat se z tohohle megaměsta bude opravdová lahůdka. Metrem jedeme na zastávku Porte Maillot a odtud pěšky přes buloňský les do kempu. Teprve teď začínáme chápat rozměry Paříže, to co vypadalo v mapě na kilometr jsou ve skutečnosti kilometry asi 4. S těžkými batohy na zádech to nebude žádný odvaz. Les nevypadá ani jako les ani jako park, je to od každého trochu, jsou tu hřiště, koupaliště, jezírka, slavý hippodrom Log Champ a právě blízko něj se nachází náš kemp. O půl 8 jsme se ubytovali, cena 14 euro na osobu a den nás dost překvapila, na inetu to vyznělo, že jde o cenu pro dva lidi. No zůstanem 3 noci a uvidíme. Postavili jsme stany abychom měli kde nechat batohy a ještě jsme vyrazili na prohlídku noční Paříže. Paris at night, Jacques Prevert, ten nás sem vlastně dovedl. Asi v 11 jsme stáli pod úchvatně osvětlenou Eifelovkou a přemýšleli jestli půjdem nahoru. Výtah on the top za 10 eur, pěšky do 2. patra za 3 eura + výtah nahoru za další 3. Jako správní chudí čeští študáci volíme variantu druhou, levnější a vzhledem k počtu lidí čekajících na výtahy zřejmě i rychlejší. Z vršku věže se naskýtá kouzelný pohled na noční Paříž a já si poprvé ujasňuju její rozměry. Nedohlédnu konce těch světýlek, už se těším jaké to bude ve dne. Vytvoříme pár fotek, ňejaké experimenty s dlouhou expozicí, ale těch turistů je tolik, že musíme pryč. Jen jeden nás opravdu zaujal, arab s turbanem a bohovským plnovousem. No po 5 km chůze jsme dorazili do kempu a v 2:30 se konečně natáhli ke spánku.

Pá 5.7.2002       Zpět

Chtěli jsme vstávat brzy ale po včerejšku to nešlo, takže vycházíme v 13:30 směrem k moderní čtvrti La Defense. Pro jistotu beru i přes Z. námitky můj deštníček, kterýžto se má už za 20 min stát naším společníkem po celý zbytek dnešního dne. Cestou jsme objevili za plotem kempu stádo špendlíků, které nám ještě několikrát přijdou vhod. La Defense je supermoderní čtvrť s mrakodrapy a zejména s dominantou jíž je Archa. Celé LD je jakýmsi pokračováním Champs Ellysees za Seinou a tohle pomyslné protažení světoznámé avenue končí monumentálně právě archou. Budovy jsou poměrně strohé, ale účelné, žádné výstřední materiály. Působí to poměrně vyzrálým a dojmem, i když se mi nezdá, že by jednotlivé budovy tvořily příliš kompaktní celek, ale to je možná jen dobře. Těch unifikací si dost užijeme u nás. Vivat lučanské paneláky. Využili jsme bezplatných WC v McDonaldu a metrem jsme jeli na zastávku Chatelet, kolem Hotel de Ville a přes řeku pěšky k Notre Dame, kde i přesto, že stále pršelo byly davy turistů, kteří se nezalekli ani v chrámu právě probíhající mše a stále zběsile fotografovali a natáčeli. Obhlídli jsme Bd. Saint Michele a po levém břehu Seiny kolem Hotel de Monnates přes pěší most do Louvre(zatím jen zvenčí). Pak kolem sloupu Ramsesse III. přes Alexandrův most k Invalidovně a Eifelovce. Odtud jsme po nám již dobře známé cestě přes les zamířili do kempu.

So 6.7.2002       Zpět

Z brzkého vstávání opět nic nezbylo, takže po malém bloudění v Boulogneském lese a procházce po parku De Citroen jsme v 13:30 ve stanici Bd. Victor nasedli do příměstského vláčku RER č. 5 a odjeli směrem do Vesailles. Příchod k zámku je famózní, opět je vše obrovské. Zdokumentovali jsme pohlaví koňovo a šli najít vstup do zahrad. Jako správní Češi jsme po zjištění vstupného, čnícího do výšin 5.20 eur, se snažíme obejít živé ploty a zátarasy. Nepodařilo se však, s lítostí jsme museli z portmonky příslušný obnos. Stálo to za to, neboť dnes budou postupně spuštěny všechny fontány. U jednoho z vchodů jsme získali mapu, což zejména mě nadmíru potěší, konečně nebudeme v těch rozlehlých zahradách bloumat nazdařbůh. Zuzka mé nadšení nesdílí a nevinnou mapku rozcupuje na stovky nesložitelných kousíčků, za což ji má v příštích okamžicích stihnout spravedlivý trest v podobě koupele ladné ponožky s nožkou v jedné z fontán Basin du Miroir. Děje se tak za nadšeně zděšeného pohledu ostatních návštěvníků, žádný však spanilé Zuzce nepomohl, zřejmě se báli, že by je podle stáhla s sebou. Dále jsme pokračovali k Velkému a Malému Trianonu, ve kterém se zrovna konalo focení nějakých svatebčanů. Prokličkovali jsme mezi lejny vozatajských koňů a zamířili k největší fontáně Basin du Neptune. Kolem 6 se naposledy ohlédneme za barevností oplývajícími zahradami a se slzou v oku litujeme, že zde nemůžeme pobýt déle # vždyť jsme viděli jen nepatrnou část jejich. Už jen malá zastávka na WC McDonald a opustili jsme vláčem městečko Verzatiles. Přijeli jsme na zastávku Javel, odkud přes Seinu máme namířeno ke kempu. Z mostu zamáváme malé soše svobody a potom na Rue de Remusant objevujeme malý supermarket. Konečně nám bude dáno ochutnat ve Francii pravé francouzské víno. Ještě jsme se potěšili balením 4 malých magňumů, dnes si dáme do nosu.

Ne 7.7.2002       Zpět

Je první neděle v měsíci, den kdy se dveře v muzeích rozestoupí dokořán a to zadarmo, no ne ve všech. Sbalili jsme věci a s problémy narvali dva batohy do jedné úschovné skříňky - stála 3 eura, vydří duši! Dva kluci, co si ukládali batohy před námi si museli vypomoci mocnými kopy, vypadalo to poměrně legračně, zvláště při pomyšlení jak se bude dařit nám. Nalehko jsme došli na Porte Dauphine, odkud jsme odjeli metrem č.2 na zastávku Anvers, směrem k Sacre Care. Pod schody ke katedrále nás zastavil černoch Gulu-Gulu z Namibie a uvázal nám na ruce pro štěstí náramek z barevných provázků. Za každý chtěl 10 eur, s čímž jsme ho obratem poslali do oněch míst. Nakonec se domlouváme na 4 eurech za oba. Katedrála je nádherná, úplně jiná než všechny ostatní, co jsem kdy viděl. Tyčí se majestátně na pahorku Montmartu, viditelná z každé uličky nabízí úchvatné pohledy. Po malé procházce uzounkými uličkami Montmartru plnými hudebníků, malířů, kavárniček a turistů jsme zmizeli v tmavých útrobách muzea S. Dálího. Studentských 5 eur, ale stálo to za to. Velmi nás zaujaly fotky všemožně nemožných kreací Salvatorova kníru při východu. Kolem transvestity a růžových lopatek Moulin Rouge jsme opustili Montmarter. Letmě jsme nahlédli do muzea sexu, bohužel k mojí lítosti jsem neučinil rozhodný krok a my jsme nevstoupili. Jó dnes je v plánu umění, zamírili jsme do Louvru. Obrovité muzeum s mnoha pavilóny, podívali jsme se do Egyptské, blízkovýchodní a francouzské části. Mé dojmy jsou smíšené, ty informace absolutně nelze vstřebat. Monu Lisu jsme ani nenavštívili a radši se odebrali do Musee d#Orsay abychom zhlédli světoznámé obrazy impresionistů. Monet, Renoir, Van Gogh. Nejvíce mě zaujal Gogh, Zuzka zase dlouho obhlížela Monetovy katedrály v Rouenu. Škoda, že jsme nešli místo Louvre sem. Na celé d#Orsay jsme měli jen asi hodinu a po zavření jsme odešli Chaps Elysses směrem k Vítěznému oblouku. Zase je vše obrovské, monumentální. Přes les jsme kolem 8 došli do kempu, kde jsme schovali věci. Museli jsme počkat s hledáním místa na setmění ať nebudíme pozornost, takže si mezitím v parku vaříme večeři. Bylo 21:30 a všude pořád plno lidí. Na Long Chaampu se konal festival. Pomalu jsem prolézal okolí, až jsme našel docela ucházející místo u plotu opuštěné budovy místních technických služeb. Dal jsme Zuzce nůž, poučil kudy utíkat pro pomoc a pak jsme už po dnešních asi 12 km a celém dni na nohou poměrně klidně usli.

Po 8.7.2002       Zpět

Noc v pařížském parku nebyla zase tak strašná. Vstali jsme v 9 a s plnou plní jsme vyrazili do kempu provést ranní hygienu. Potom naposledy přes Boulogneský les na zastávku metra č.6 Passy a odtud k věži mrakodrapu Monteparnass. 6,5eura za horní terasu jsme odmítli dát, takže pokračujeme šestkou na náměstí Nationale a odtud jsme po Av, Philipe August zamířili ke slavnému hřbitovu Pere Lachaise. Po cestě jsme v supermarketu koupili 4 malé magnumy za 2 eura abychom se opět cítili jako turisté. Na hřbitově jsou tisíce náhrobků a krypt a bez mapy je téměř nemožné se tady vyznat. Navštívili jsme Appolinaira, Balzaca, Moliera, pozdravili Wilda a Morissona. Od hřbitova jsme zamířili k moderní budově blízkovýchodního Institutu du Monde Arab. Budova mě uchvátila svou jednoduchostí, pohyblivými arabskými mozaikami místo stěn, které musejí na podlahách a stěnách uvnitř budovy vytvářet elegantní stále se měnící ornamenty ze světla a stínu. Bohužel nebylo nám dáno tuto krásu spatřit, v pondělí je den zavírací. Metrem jsme odjeli na zastávku Chatelet a odtud vláčkem RER do Eurodisney, odkud jsme měli v úmyslu začít stopovat. Z nádraží v Disney parku jsme kráčeli až úzkostlivě udržovanými chodníčky směrem k nájezdu na dálnici. Bohužel jaksi jsme neodhadli vzdálenosti a po asi 5 km, když jsme navíc i zabloudili, jsme se rozhodli pro spánek pod širákem za jedním ze živých plotů podél cesty. Po celodenním putování s těžkými batohy na zádech se není co divit. Obloha byla jasná, konečně nebylo blízko město a mi mohli spatřit i pár hvězdiček. Ani nás nenapadne, že by mohlo začít pršet a tak se setměním klidně usínáme. Však po dvou hodinách nás probudil odporný rozmar počasí, začalo pršet. Zpočátku jsme přes sebe jen přehodili stan, později, když se ve 4 ráno rozpršelo mnohem více jsme si lehli na mokrý stan a na sebe položili o něco větší plachtu. Tuto noc byly sny vlhké až mokré, stejně jako ráno naše věci.

Út 9.7.2002       Zpět

Po místy probdělé a mokré noci jsme se probudili už v 9 a rozhodli se, že nebudeme hledat dálnici, nýbž raději pojedeme busem do blízkého města Meaux, kudy podle mapy vedla Nationale naším směrem. Cestou zpět k nádraží jsme opět lehce zabloudili, ale aspoň jsme si prohlédli Disney village. Ta americká kultura nám nějak neseděla, na každém rohu nám cpali hamburgery, stetsony a to jejich klasické country. Nicméně jako dítěti by se mi tady zřejmě líbilo a ty atrakce uvnitř parku by možná stály za vyzkoušení, až na to vstupné ... . v 11:30 jsme za dvě eura odjeli busem a po půl hodině jízdy francouzskými vesničkami jsme vystoupili v Meaux. Vesnice se v podstatě od těch našich liší jen větší upraveností, i tady byly k vidění neomítlé, neobývané domy. Snad jen těch betonových kostek jaksi nebylo. Prohlídli jsme si místní katedrálu Notre Dame a po asi hodině chůze na výpadovku jsme konečně nalezli odpovídající místo pro naše první stopování na území Francie.Byli jsme velmi zvědaví jak to půjde, zkušenosti kamarádů nenapovídaly nic dobrého. Z pohledů kolemjdoucích lidí se dalo usoudit, že stop tady není příliš rozšířený. Dva mladíci nám s podivnými úsměvy ve tváři popřáli hodně štěstí a asi po hodině nás svezl sýrař asi 20 km na křížení téhle Nationale s dálnicí Paříž-Remeš. Tady jsme se rozhodli pro pokračování po okresce a za 15 min jsme se vezli s velice osobitým chlapíkem do Challone du Bordoax( či sur Marne). Byl strašně ukecaný, Z. si krásně popovídala. Viděli jsme kus země a nejen ty korýtka dálnice. Myslím, že pokud máte čas je určitě vhodnější jet těmahle okreskama. Na benzice nám koupil kolu a pivo. Pivo bylo holandské a mělo asi 8 opic, takže za chvíli jsem se je přitrouble usmíval a hleděl s okna na mírně kopcovitou krajinku s poli a vinicemi. Ať žije Impresse. Při projížďce Challonem nám vysvětlil, kde se narodil, kam chodil do školy, pozdravil část rodiny z okénka a vysadil nás na výpadovce na Metz. Osvícený muž, ušetřil nám hodinu cesty přes Challon. Odtud jsme po pár minutách odjížděli s příjemnou paní směr # Cestou se strhla stašlivá bouře, že nebylo na metr vidět. No přešla jako všechny vody jednou odtečou, aby se po našem vystoupení z auta opět objevila. Schovali jsme se v místní pekárně, pojedli a když trochu dopršelo, šli stopovat. Stáli jsme tam s jedním deštníkem mezi kapkami deště, zmoklí opeřenci až se nás konečně po 20 min zželelo manželské dvojici z Verdunu. Nějak jsme neměli sil k prohlídce tohoto slavného bojiště 1. světové a kolem 6. hodiny jsme zkusili štěstí u nájezdu na dálnici k Metzu. Děti štěstěny, zdálo by se, když jsme za 10 min odjížděli přímo do Metzu. Pojišťovák najel na dálnici a uháněl si to 150. Požádali jsme o vysazení při sjezdu z dálnice, to nebylo dobré místo, protože bylo spíše směrem do vnitrozemí, než do Německa. Pár minut jsme tady ještě zkusili štěstí, ale vzdali jsme a šli najít místo na spaní. Našli jsme málo viditelnou loučku blízko pole a já se jal stavět stan, zatímco Z. odběhla do blízké vecnice požádat o kapku vody. Sirky byly provlhlé tak jsme je komediálně sušili, nakonec se podařilo a mi si mohli pochutnat na teplé rychlé večeři. Poměrně brzy jsme v 10 hodin usnuli.

St 10.8.2002       Zpět

Probudili jsme se už v 8 a co čert nechtěl, než jsme se sbalili začalo pršet a to pořádně. Voda nebyla, nebylo z čeho vařit, tak jsme jen tak polehávali a čekali až se mraky vyprší. Z. měla spásný nápad, tak jsme začali chytat vodu do ešusu a nakonec ji bylo dost na čínskou polévku a kapučínko. Konečně ve 2 dopršelo. Rychle jsme sbalili stan a vyrazili k dálnici. Na nájezdu jsme stáli půl hodiny, ale nevypadalo to, že projíždějící mají namířeno k Německu. Tak jsme se vydali podél dálnice na 1km blízké odpočívadlo. Něco tak strašného jsme dlouho nezažili, měli jsme opravdu strach a navíc z dálnice nebylo úniku, neboť je mají oplocené. Na odpočívadle to bylo taky k ničemu, aspoň jsme nabrali vodu a za 45 min jsme šli proti proudu aut zpátky. Never more. Ve 4 jsme se postavili k cestičce vedoucí přímo do Metzu a začali stopovat. Do 10 min nás vezl mladý kluk, trochu uměl anglicky a když se dozvěděl kam míříme, vysadil nás na výpadovce na německé hranice. Tady jsme stáli asi 20 min, když nás naložil další mladík. Studoval angličtinu a uměl i německy, tak jsme s ním dobře pokecali. Udělali jsme kratší zastávku s občerstvením u jeho rodičů abychom něco před 7 vystoupili na naší staré známé bývalé celnici v Saarbruckenu. Tady jsme zkusili štěstí a vyplatilo se. Nejdelší stop celé naší cesty. Zastavil Bělorus, co si koupil ve Francii ojetého jeepa a teď si ho vezl domů. Dnes měl v plánu Paříž-Berlín a pak dále. Mluvili jsme každý svou mateřštinou a docela jsme se dorozuměli, inu Slovani. Po zkušenostech z dálničního křížení u Frankfurtu jsme ho požádali o vyložení kousek od Hofu a si 40 km od ČR. Zážitky z cesty nebyly nikterak valné, jeli jsme v dálničním korýtku stabilně tak 160 a navíc se postupně setmělo. Chlapík měl na kazetě nahraný nějaký pořad z běloruského rádia a když jsem to slyšel po 3 braly mě mory. Asi v 0:30 nás vysadil a my se jali hledat příhodné místo k přenocování. Byla tma a nechybělo moc a měli jsme stan na krásně rovné louce, ze které se ovšem vyklubalo fotbalové hřiště. Nakonec jsme se uložili u rybníčka nějaké zahrádky a usínali s blaženým pocitem blízkosti rodné zemičky a zlověstným tichým plížením hustých černých mraků, které jsme cestou předhonili.

Čt 11.7.2002       Zpět

V 11 jsme začali stopovat a někdy před 12 nás naložil český kamioňák. Kamiony musí přes celnici, tak se zařadil do fronty a my podél ní šlapali až na čáru. Došli jsme postupně až na benzínku za hranicí. Tady jsme stáli nejméně hodinu až nás vzali dva borci zez Plzně. Pracovali v Německu a teď jeli pro babičku jednoho z nich do Varů. Cestou jsme mohli posoudit krásu několika prostitutek. Nechápu jak se s nimi někdo vůbec může spustit. Chapíci Vary neznali, takže jsme trochu zabloudili, ale alespoň jsme měli takový kratky exkurz městem. A navíc jsme si alespoň uvědomili, že ve Varech právě probíhá Mezinárodní filmový festival a že tam snad bude Johny. Tak jsme se rozhodli pro dnešek tady zůstat. Zatelefonoval jsem Johnymu a dali jsme si sraz v parku za hotelem Thermal, byl tam. Domluvili jsme se že půjdeme společně na jakýsi slovinský film o 3 studentkách, které jely sjíždět vodu a ohrožuje je úchylák a pak jsme si šli konečně trochu vyhodit z kopýtka. Navštívili jsme koktejl bar, čínskou restauraci a místní Dobrou čajovnu. Pak jsme se odebrali před Thermal, kde probíhaly produkce pouličních umělců s ohni a bubínky a taky se zde konaly malé hudební recitály kapel i jednotlivců, známých i neznámých. Následovala krátká procházka nádhernými nočními Vary a návštěva kina. Pak jsme odjeli s Johnyho spolužákem do jeho bytu v blízkém Ostrově abychom zase konečně jednou spali jako lidé.

Pá 12.7.2002       Zpět

Ráno jsme jeli k velice pohostinnému spolužákovi domů, kde byla připravená snídaně, takřka švédské stoly nás pořádně zasytili a když vezmu v úvahu, že nás dva vlastně ani pořádně neznal nezbývá než hluboko smeknout a poděkovat. V 11 jsme odjeli zpět do Varů, rozloučili se s Johnym a šli na procházku městem. Bylo opravdu nádherné, plno zeleně a z okolních rozhledniček překrásné vyhlídky. Vary se hemží rusky mluvícími lidmi, tak jsme si ještě prohlédli nově opravený pravoslavný kostel a kolem 5. jsme začali stopovat na Prahu. Moc to nešlo, nicméně za hodinu nás vzal chlapík, co říkal, že jede do Kladna. Prý měl v sobě 5 piv, ale nebylo to poznat, dal nám recept na griotku a byl tak hodný, že nás hodil až do Prahy na Bílou horu. Odtud šalinou 22 a metrem A, C na Chodov, kde jsme krátce před 9 začali stopovat. Už jsme psali katastrofické scénáře a pomalu očima hledali místo k přespání, když asi v půl 10 nám za šera zastavilo auto. Mladý advokátní koncipient z Brna. Strašně hodný a zajímavý člověk. Na zadním sedadle měl hodňoučkého psa, tak měla Z. aspoň zábavu. Pokecali jsme o všem možném od politiky, hospodářství až po cestování. Vylezlo z něj, že byl rok v Austrálii, tak jsme jen hltali jeho zážitky. Bydlel v Brně-Žebětíně a nabídl nám přenocování. Přijali jsme, dali jsme pivko a až do 1 tlachali především o Austrálii. Myslím, že už tuším kam si to namíříme příště. Brou noc.

So 13.7.2002       Zpět

Kolem 7 ráno jsme vstali, nabídku na snídani jsme rovněž neodmítli a po rozloučení jsme se s vděkem odebrali na bus do centra. Tady Z. konečně ochutnala opěvovaný burek se zelím a v 10:30 jsme kolem židovského hřbitova dojeli na výpadovku k Olomouci. Stáli jsme tu asi hodinku, pak začalo pršet, tak jsme se přesunuli pod blízký most, ale po další půl hodině jsme vzdali a jeli domů vlakem. Sobota není ideální den pro stopování. Už jsme se těšili, že alespoň zbytek cesty bude poklidný, to by ale nesměly existovat naše milé fucking České dráhy. Asi 1,5 hodiny zpoždění hovoří za vše, hrůza. Proklínali jsme se, že jsme na té cestě nevydrželi. Konečně v 7 jsme dojeli do Suchdola, kde už čekal Z. tata a my se mohli těšit, že za chvíli spatříme svůj rodný Nový Jičín.

01/07/2007
A jedem zpátky do Brna

Neregistrovaný uživatel
Jméno:
Heslo:


Přidat na Google