Nahatch’s home

Zapatec Javascript Menu

Wellington
Do hlavního města, díky své poloze ve větrném tunelu Cookovy úžiny jednoho z největrnějších na světě, připlouváme v pozdním odpoledni, parkujem na vytipovaném místě vhodném pro přespání a podél pobřeží jdem na průzkum města. Trávíme večer v moderním muzeu Te Papa. Obdivujem obří sépii ulovenou v Antarktidě, výstavu sopečnou, Maorskou, tvoříme podivnodíla na vizuální tabuli nabíjené obrázky z bohaté databanky počítačové. Unaveni opuštíme muzeum skrze mrtvé City dorážíme na Cuba street živou velmi.

Větrné nábřeží ve Welingtonu
Větrné nábřeží ve Welingtonu
Welington downtown
Welington downtown

Ráno, zpomaleni deštěm a silnými větry nakonec dorážíme do muzea Te Papa, dokončit prohlídku. Je brzo ráno a tak maji zavřeno. Nu což jdeme omrknou parlament pojmenovaný díky svému tvaru The Hive (úl). Máme hezčí. Zastavujem se v muzeu Wellington City and See podívat se na historii zkázy trajektu převráceného vichřicí ve vjezdu do přístavní zátoky. Omrkneme výstavu několika začínajících umělců v Museum Academy of Fine Arts. Segra čmárá lepši. Vracíme se do Tepapy. Jelikož je Wellington na zemském zlomu a zemětřesení jsou tu víc než častá, vystavěli kucí kiwi inženýrský budovu muzea ne standardně na betonové základy anobrž na mnoho čtvercových gumovoocelovoolověných tlumících sloupků. Funguje to, jsem to viděl na modýlku. No a nemaje ve Wellingtonu mnoha rovných ploch, postavili muzeum na zavezeném oceánu. Půl roku bušili do země několikatunovým vehementem až to trochu udusali. No magoři.  
S Welingtonem končíme zamáváním z vyhlídky na Mt Victoria. Moc hezký výhled na město obepnuté zeleným pásem parků, přístav, letiště a zátoku.

Martinborough
Odjíždíme směrem na východ, projíždíme malá zapomenutá městečka kolem Mastertonu, ovcochovného centra s druhdy třemi miliony ovcí rozesetými v nepravidelných rozestupech v 16km okruhu kolem města, neuspořádaně se pohybujících. Na jihu prohlížíme šterkové píšťaly Putangirua Pinnacles jež zapoměly zvětrat. Proplétáme se uzoučkými soutěskami mezi nimi doufaje, že se to celé nesesype. Trochu to tu připomínalo pískové vojáčku v americkém Bryce kaňonu. Dál na jih už nic není, jen maják, tuleni a surfaři. Neserfujem, bohužel, tuleně a majáky jsme už mnohokráte viděli a tak valíme na severovýchod. V Greytownu se zastavujem v Schoc factory, naprosto dokonalé čokoládové pralinky nás velm uspokojí. Kombinace levandule-sůl-karamel naprosto dokonalá, kiwi s vodkou zajímavé a čokoška s Pinot Noir k sežrání.

Větrná farma pořádně rozfoukala i Zuzku
Větrná farma pořádně rozfoukala i Zuzku

Tak se stalo a my se sunem na sever, kolem vysoké věže pivovaru Tui k uzoučké soutěsce Manawatu zajímavé spíš při pohledu z kajaku. V horách nad soutěskou vanou větry silné dostatečně pro vybudovaní rovnou dvou farem větrných turbín. Po gravelce ženem Bořka vysoko k jedné z ních Te Apiti Wind Farm. Parádní větráčky, ovce, zelené kopečky, slunka západ, barvičky, řídké to není ni trochu.       

Hastings & Napier
Travními pláněmi přijíždíme do placaté Hawkey bay, rodiště kvalitních vín, sladkého ovoce a Art Deka. Šplháme na fotogenický hřebínek Te Mata peak s úchvatnými výhledy na celou Hawke bay ohraničenou horami Kaweka forestu. V dálce na nás mávají vulkány Ruapehu a Ngaruhoe, cíle našeho putování v dalších dnech.

Pohled z Te Mata peaku na Hawkes bay, Hastings a Napier
Pohled z Te Mata peaku na Hawkes bay, Hastings a Napier
Art Deco fabrika
Art Deco fabrika

Zastavujem se v Napieru, městě jež v roce 1934 srovnalo se zemí zemětřesení a tak ho znovu vybudovali v tehdy moderním stylu Art Deco. Plážová promenáda s fontánou, altány a podii připomíná spíše lázeňské město než zemědělský přístav. Domečky pěkné, místy spíš Deco než Art ale styl to má. Trousíme se ulicemi, po pláži, sosáme slunko, atmošku.
Dostatečně nasyceni odjíždíme skrze pohoří Kaweka směrem k Taupu. Cestou se zastavujem u Tarawery na koupel v místních horkých pramenech. Půlhodinová procházka nás dovede k omšelému bazénku akurát pro dva. Cedulky píší, že je to zavřené a nebezpečné, místňáci říkají že nemáme nořit hlavu jinak OK. Tož nenoříme, jakási améba způsobující meningitidu do nás nemože a tak se rochníme. Tož horké jak sviňa to bylo, ale příjemné velmi.
Cestou do Taupa ještě omrknem vodopády Waipunga spadající přes basaltový zlom a už vidíme naši starou známou horu Mt Tauhara, neklamné to znamení blížící ho Taupa.

 

Kompletní fotogalerie

Fotogalerie

Mapa

15/04/2010
A jedem zpátky do Brna

Neregistrovaný uživatel
Jméno:
Heslo:


Přidat na Google