Tour de Vozka & Praděd

Jesenické skitůry

Padá prašan, sjezdovky zavřené, tak můžem nechat děti bez výčitek svědomí u babičky a vyrazit do Jesu. Jako za starých čas. Brzo ráno z NJ do Koutů, pár sklouznutí v serpentinách, kdy tlačíme vůz vpřed očima a už jsme na Červenohorském sedle. Paráda, posledních 200 výškových metrů se z deště stal sníh. Krásně fučí, je mlha a teplota klesá. V těchto podmínkách se nám velice nechce motat se po Jesenických hřebenech, tak volíme dopolední šlapání ve skiareálu. I tak to není špatné. Na sjezdovkách 20cm nového skoroprašanu. Stopa šlápnutá. Stará sjezdovka téměř netknutá. Pár rozpačitých oblouků a už řádíme. Ten pocit když člověk trefí keřík a padne do sněhové peřiny až po hubu je nepopsatelný. Po dvou sjezdech se počasí umoudřuje a tak jdem do auta na oběd.

Libor: “Nezapomeň si čelovku!”

Zuzka: “Na co?”

Libor: “No, nikdy nevíš, že …”

Zuzka: “Tak já ji teda vemu”

 

Do lesů

Je krátce po poledni a po magistrále se v davech lidí škrábem na Červenou horu. Tady ještě pěkně fučí a je mlhavo. Tak se zhruba zorientujem a jedem hledat průsek. Nalezeno, posekáno. Traverz po cestě k Hlučivé Desné. Pásy na lyže. Přes potok a po stopách nahoru. Objevujeme pěkné sjízdné bukolesy, smrkolesy a krásnou pláň pod masivem Vozky. Chcem to tu prozkoumat, najít nejlepší možnosti sjezdu tak opouštíme stopu a křižujem svah. Je to jakýsi kamený splaz pokrytý polštáři sněhu. Umět lyžovat, tak je to jak v Britké Kolumbii. Po 3PM jsme na traverzu k Spálenému vrchu. Zbývá nám 1.5h světla. Tak ještě na Vozku

Vozka

Cestou lesem potkáváme 2 zbloudilé skialpoše. Jak se ukazuje, je to ředitel Zuzčiny nemocnice se svou ženou. Postupně vystupujem pod vrcholové skály Vozky. Moc pěkné místo. Pásy dolů a sjezd na jih. Pásy na lyže. Liborovi pás nelepí, tak zpět pod bundu. S jedním pásem mírně vzhůru – naštěstí to moc neklouže. Sjezd je za odměnu. Když sjedeme zpět na lesáckou cestu, pomalu se začíná smrákat. Neva, teď už je to jen do kopce. A máme čelovky 🙂 Zuza vyráží napřed. Já oblepuju pásy Duct tape, ať drží a valím za ní. Potřebujem se dostat na hřeben. Čert však ví kudy. Nakonec se vyplatilo volit nejlogičtější trasu a sledovat stopu. Uhýbala z lesní cesty přesně tam, kam jsme potřebovali. Čelovky ON a za chvíli jsme na Magistrále. Opětovné setkání s ředitelem – jeli z Vozky po hřebeni. Závěrečný sjezd za svitu čelních lamp po prašanem pokryté sjezdovce byl za odměnu.

Bydlík

Je půl 7. Jsme mokří, zmrzlí, okýnko zavřené. Tož startujem a jedem do Bělé a nahoru do Videl prozkoumat, kde zítra nastoupíme na Praděd. Auto se cestou do kopce zahřálo. v Noci má být -12°C, tak raději jedem do Bělé a za hasičárnou parkujem na velkém place. Večeře, čaj, rozložit lůžka, natřepat péřáky a spát.

Praděd

Ráno vstáváme nečekaně pozdě – po 6AM. Chlad nás nevyhnal, tak jsme pospali. Ve Vidlích se zdá být málo míst k parkování. Později zjišťujem, že je třeba být drzejší a nechat auto na jakési návsi. Neva, jedem do Videlského sedla. Kosa jak z nosa, tak valíme nahoru, ať se zahřejeme. Sledujeme stopu a po chvíli jsme u Silonovy chaty. Krásné místo, na něž nás přivedla kadibudka. Hodila se. První ranní paprsky nás vyhřejí, pohled na Praděd pokochá a už rubem stopu směrem k němu. Na hřebeni se jsme se napojili na vyšlapanou stopu od Švýcárny. Ta nás malebně omrzlým nízkým lesíkem dovede až pod Tabulové skály. Výhledy až ke Krkonoším. Žaden vítr. Slunko. Paráda. Na vysílači je okno. Tož polévka, pivo a šup dolů směrem k Sokolí chatě. Sjezd je famózní. Oproti včerejšku suchý prašánek. Pošušňáníčko. Znova navrch, dolů. Setkání s Igorem a Tadesem. Poslední sjezd směrem na Vidly byl lesíkem – semtam ouzko ale OK. Bez pásů po klesající lesní cestě a za půl hoďky u auta. To by šlo. Teď už jen dokončit dětský okruh Vidly-NJ-Brno a je posekáno.

 

Kompletní fotogalerie

Mapa

Napsat komentář