Great Ocean Road

Prkeníci

Přes Goolong jsme dojeli do Torquay, rodiště australského surfování. Čtyři hodiny jsme chodili po nespočetných obchodech v Surf Plaza abychom nakonec všichni sehnali neoprény nutné pro delší setrvání v chladných vodách jižního pacifiku a dva bodyboardy, malá surfová prkna, na nichž se leží. Odpoledne jsme se po dlouhé době konečně dostali k oceánu. Na pláži Back Beach jsme opět okusili sílu vln. Tři hodiny jsme řádili na prknech, zpočátku sporadicky chytli menší vlnku, postupně, s rostoucí odvahou ulovili stále častěji i vlny velké. Voda má ohrnomnou sílu, když se clověk před ní rozplave, vlna ho nabere a pak už jen bodyboard letí z výšky kolem dvou metrů přes hranu vlny, ujíždí před ní a ukrajuje stopu ihned mizící ve zpěněném válci zavřené vlny. Když se to nepovede a vlna se zavře před dostižením nebohého serfaře, pořádně s ním mrští, pomotá ho ve válci, kde je ruka, kde je noha, kde je slepice nevěda, a po pár vteřinách ho s trochou štěstí milosrdně vypustí. Zajímavý sport vyžadující trochu pokory při dlouhém čekání na tu pravou. Jako v životě. Moc mi to nejde. Naštěstí mě ta pravá chytila už před osmi lety. Bhuaa to je doba.
Noc jsme strávili v pohodovém kempu v městečku Jean Juc. Během jeho hledání jsme vyslali Zuzu na výzvědy, neschopna obrany upadla však v spáry dvou přiopilých ausie – prejže What place is your beautiful accent from? neboli odkud pochází ten tvůj rozkošný přízvuk. Jsem ji musel vytrhnout. Ráno jsme se jali hledat místní serfařskou mekku – pláž Bells Beach, našli jsme, ale pláž byla pro bodyboardy příliš skalnatá, tož jsme přejeli zpět na pláž v Jean Juc a tu to bylo parádní. Odpoledne jsme po Great Ocean Road vyrazili směrem na jih. Před městečkem Lorne začala silnice silněji meandrovat až zabylo špatně. Noc jsme strávili v bezplatném kempu Allenvale Mill Site kousek za Lorne.

Koalíci

Ráno jsme pokračovali po slunné Great Ocean Road dále podél pobřeží až k majáku Cape Otway. Celá silnice byla vybudována v 20. letech minulého století jako projekt na podporu zaměstnanosti po válce. Cestou k majáku na nás z eukalyptového lesa chrápalo několik koal. Neuvěřitelně otrlá stvoření, foťák jsme jedné nacpali skoro do nosu a ani se neotočila. Název koala prý pochází z aboriginského výrazu jež znamená něco ve smyslu nepotřebuje vodu. Koala totiž umně s vodou hospodaří a moc jí oproti jiným tvorům nepotřebuje. Den jsme zakončili řáděním ve vlnách na surfařské pláži Johanna. Parádní vlny, trocha spodních proudů, tahle pláž funguje jako záloha pro pořádání serfařských soutěží pokud jsou na Bells Beach nevhodné podmínky. Bezplatný kempík kousek od pláže byl našim útočištěm.

Pralesové

Další den jsme vyrazili se Zuzou do pralesa k vodopádům v rezervaci Otways. Poprvé jsme viděli Fern tree – vysokou stromovitou kapradinu tvaru palmy, obří eukalyptový prales porostlý mechem. Parádní procházka chladným lesem byla o moc příjemnější než podobná pochůzka po dusném tropickém pralese v Thajsku.
Cestou jsme chtěli vyzkoušet ještě Otways Tree Walk po lávkách v korunách stromů, ale cena a jakási komerčnost čišící z téhle atrakce nám to rozmluvili. Raději jsme ochutnali v Café na křižovatce v Lavers Hill místní Beef Pie, takový masový muffin z listového těsta. Horké a parádní. Odpoledne jsme zas cosi poserfovali a vychutnali pitoreskní západ slunka.

Apoštolové

Nazítří jsme vyrazili obdivovat majestátné pískovco=vápencové útesy tyčící se nad oceanem podél Great Ocean Road. 12 apoštolů = povinná zastávka (must see) každého tůristy byly skvostné, přestože slunko s mraky už nevytvářeli tak úchvatné barevné kompozice. Spadlý londýnský most, místo ztroskotání lodi Loch Ard, bezejmené útesy jsme si užili dosyta a vrátili se zpět na Johanu přespat.

Klokanožrouti

Ráno poslední australský serf, přesun do Colacu obědový stejk z klokana. Moc dobré maso podobné zvěřině, jen nám chybělo více přípohy, jedna malá rozmačkaná sladká brambora byla spíš na ozdobu. Zato ten vanilkový šejk. U Colacu jsme se mrkli do sopečné rezervace Red Rock s výhledem na spoustu bývalých kráterů a jedno z největších solných jezer v Austrálii a odpoledne už jsme řítili závratnou rychlostí 110km/h (dálniční maximum) do Melbourne na trajekt do Tasmánie. Uvítalo nás Melbournské City se svými mrakodrapy, město vypadalo příjemně, pláže, stromy, obchůdky i rezidence.

Podlodníci

Naše loď – Spirit of Tasmania byla určitě tím největším dopravním prostředkom ve kterém jsme se dosud vezli. Naloďování zabralo dobré půl druhé hodiny včetně vrubné bezpečnostní prohlídky, ujišťění, že nevezem žádné čerstvé potraviny či maso a dlouhého čekání na zanoření našeho Potleska do útrob té velké věci. A pak už jen obří lodní U-turn a už jsme s pivkem mávali ze zádě vzdalujícímu se městu. Jeden maják, jedno pivo, druhý maják druhé pivo, třetí maják pivo došlo, hlt slivovice to spraví. Tak se nám podařilo lehce omámeným usnout a probudit se až v Tasmánii.